Eva Olmerová Pop
Narozen:
21. 1. 1934, Praha, Česko
Zpěvák
Eva Olmerová (21. ledna 1934, Praha – 10. srpna 1993, Praha) byla česká popová a jazzová zpěvačka, osobitá šansoniérka, často bývá přirovnávána ke zpěvačce Bessie Smith.
Narodila se v předválečných letech v pražské měšťanské rodině. V šesti letech začala chodit na hodiny klavíru. Když jí bylo čtrnáct let, její rodiče se rozvedli a ona, aniž by se jí někdo ptal, zůstala s otcem a jeho novou ženou. Z domova se pak stal, jak sama říkala, nedomov. Většinu času pak trávila se svými kamarády. Na chatě jejího otce v Třebsíně u Štěchovic, kam jezdívala se svými přáteli, se setkala s trampingem a trampským hraním na kytaru. Její prospěch na reálce se rychle zhoršoval, nebylo tedy překvapením, že reálku vyměnila za krejčovský salon. Postupně ale začala obrážet pražské podniky, kde se hrál jazz, a zkoušela štěstí jako zpěvačka. Poprvé veřejně vystoupila v 16 letech na odpoledních čajích v kavárně Jednota s kapelou Arnošta Kavky.[1] Její pověst „jazzového klenotu“ jí otevřela dveře v nejednom podniku. Naučila se pít, kouřit a postarat se sama o sebe.
Od svých sedmnácti měla Eva Olmerová problémy s policií, jednak kvůli svému dědečkovi, který byl spolupracovníkem Edvarda Beneše ve Velké Británii, a částečně i kvůli svému strýci, který sloužil u britského Královského letectva. Dvakrát byla dokonce zavřená, poprvé ve svých čtyřiadvaceti za facku, kterou uštědřila příslušníkovi SNB, podruhé za autonehodu (měla tehdy podmínku za předchozí autonehodu). Celkem strávila ve vězení více než dva roky.
V osmnácti letech se částečně i natruc otci poprvé vdala. Manželství, kdy každý bydlel dál u svých rodičů, ale nemohlo dlouho vydržet. V roce 1962 ji našel dramaturg Semaforu a skladatel Karel Mareš a nabídl jí místo v Semaforu, které se právě uvolnilo po Evě Pilarové, která odešla zpívat spolu s Waldemarem Matuškou do Divadla Rokoko. S jeho melodií na text Rostislava Černého Jsi jako dlouhý most vyhrála soutěž Hledáme písničku pro všední den. Její hlas byl tehdy, jak to napsal muzikolog Leo Jehne v nevydané knize svých vzpomínek, „krásný už v té vyrovnanosti jeho jádra i obalu, barvy, zvučnosti i mírně dekadentního přídechu ,divokého vzduchu`. Měla skvělé hloubky, od nichž se vinuly vyrovnané tóny až po výšky, o kterých by si člověk myslel, že je hlas takového témbru ani vůbec nemůže zdolat. Její hlas se vlnil jako u největších bohyň jazzového zpěvu, někdy až tremolově vzrušeně, jindy zase plynul poklidně.“
Jehneho tato slova potvrzuje. Její první album, trefně nazvané Jazz feeling, které bývá označováno za její nejlepší řadovou desku. Nahrála jí pro Artii s S+HQ Karla Velebného, Skupinou Rudolfa Rokla a se Sborem Lubomíra Pánka. Album obsahuje i šest gospelů z repertoáru Mahalie Jackson. Kritika na ní v pěla chválu, ale vyčítala jí časté zálety do oblasti country. Podle textařky Aidy Brumovské prý na to Eva Olmerová reagovala slovy: „Nejsem žádná jazzová zpěvačka. Jsem prostě zpěvačka. A zpívám, co mě baví. Když je ti dobře jen tak, protože tě zrovna nikdo nenaštval nebo protože svítí sluníčko nebo plaveš ve Vltavě nebo se cpeš šnyclem nebo vopečeným buřtem, tak tam gospel nenacpeš. Ale když máš v sobě strašně moc citů, pocitů a emocí, gospel je dobrej k tomu, aby tě neudusily.“
Druhé album se jmenovalo Eva Olmerová & The Traditional Jazz Studio a natáčelo se rovněž pro značku Artia. Leo Jehne popisuje, že natáčení mělo asi následující průběh: „nejdříve si poslala někoho z personálu pro láhev červeného a asi půl láhve vypila, než byla správně nažhavena. Pak začala točit, v podstatě samé perly, ale tu bylo třeba opravit intonaci, jindy zase angličtinu, jak už to při nahrávání bývá. Na to Eva Olmerová neměla trpělivost, a tak posílala ,někam` tu hudebního režiséra, tu angličtinářku. Joy Kadečková-Turnerová, rodilá anglická lady, žijící od konce války u nás, skladby jako Alexander´s Ragtime Band sama dokonale znala a Evě předváděla i frázování, ale ta postupně uvadala, až nebyla schopna točit vůbec. Bylo moc smutné pozorovat, jak taková velká zpěvačka ničí nejen sebe, ale vlastně i svou kariéru. Nikdo si totiž netroufl, pokud to bylo vůbec možné, posílat ji někam do ciziny, na mezinárodní festivaly nebo podobně. Pro nahrávání ale zejména bylo velmi špatné, že se ty její světlé okamžiky, v nichž byla schopna natáčet, než se úplně opila, stále zkracovaly, takže jsme na pořízení desky potřebovali nebývalé množství nahrávacích frekvencí. Ale nejobtížnější bylo zpěvačce říct, že už se nebude nahrávat, a potom ji dopravit domů. Obyčejně se té role ujal Pavel Smetáček, ale co ten novodobý gentleman musel vyslechnout, ví asi jen on sám. Nadávka ,suchoprd` byla určitě tou nejmírnější.“
Aranžmá obou následujících alb Vítr rváč a Zahraj i pro mne, která vyšla u Pantonu, měl na svědomí Michael Kocáb. Poslední album Evy Olmerové se jmenuje Svíčka a stín a nahrála ho společně s Janou Koubkovou a Petrem Lipou. Hlas Evy Olmerové tu zní malinko odevzdaně a z původního vzrušeného, citově podbarveného projevu, ze kterého běhal mráz po zádech, toho zbylo jen málo.
Přátelé Evy Olmerové na ni vzpomínají jako na ženu plnou citu, upřímnou, která však pro lecjaké jadrné slovíčko nikdy nešla příliš daleko...
Narodila se v předválečných letech v pražské měšťanské rodině. V šesti letech začala chodit na hodiny klavíru. Když jí bylo čtrnáct let, její rodiče se rozvedli a ona, aniž by se jí někdo ptal, zůstala s otcem a jeho novou ženou. Z domova se pak stal, jak sama říkala, nedomov. Většinu času pak trávila se svými kamarády. Na chatě jejího otce v Třebsíně u Štěchovic, kam jezdívala se svými přáteli, se setkala s trampingem a trampským hraním na kytaru. Její prospěch na reálce se rychle zhoršoval, nebylo tedy překvapením, že reálku vyměnila za krejčovský salon. Postupně ale začala obrážet pražské podniky, kde se hrál jazz, a zkoušela štěstí jako zpěvačka. Poprvé veřejně vystoupila v 16 letech na odpoledních čajích v kavárně Jednota s kapelou Arnošta Kavky.[1] Její pověst „jazzového klenotu“ jí otevřela dveře v nejednom podniku. Naučila se pít, kouřit a postarat se sama o sebe.
Od svých sedmnácti měla Eva Olmerová problémy s policií, jednak kvůli svému dědečkovi, který byl spolupracovníkem Edvarda Beneše ve Velké Británii, a částečně i kvůli svému strýci, který sloužil u britského Královského letectva. Dvakrát byla dokonce zavřená, poprvé ve svých čtyřiadvaceti za facku, kterou uštědřila příslušníkovi SNB, podruhé za autonehodu (měla tehdy podmínku za předchozí autonehodu). Celkem strávila ve vězení více než dva roky.
V osmnácti letech se částečně i natruc otci poprvé vdala. Manželství, kdy každý bydlel dál u svých rodičů, ale nemohlo dlouho vydržet. V roce 1962 ji našel dramaturg Semaforu a skladatel Karel Mareš a nabídl jí místo v Semaforu, které se právě uvolnilo po Evě Pilarové, která odešla zpívat spolu s Waldemarem Matuškou do Divadla Rokoko. S jeho melodií na text Rostislava Černého Jsi jako dlouhý most vyhrála soutěž Hledáme písničku pro všední den. Její hlas byl tehdy, jak to napsal muzikolog Leo Jehne v nevydané knize svých vzpomínek, „krásný už v té vyrovnanosti jeho jádra i obalu, barvy, zvučnosti i mírně dekadentního přídechu ,divokého vzduchu`. Měla skvělé hloubky, od nichž se vinuly vyrovnané tóny až po výšky, o kterých by si člověk myslel, že je hlas takového témbru ani vůbec nemůže zdolat. Její hlas se vlnil jako u největších bohyň jazzového zpěvu, někdy až tremolově vzrušeně, jindy zase plynul poklidně.“
Jehneho tato slova potvrzuje. Její první album, trefně nazvané Jazz feeling, které bývá označováno za její nejlepší řadovou desku. Nahrála jí pro Artii s S+HQ Karla Velebného, Skupinou Rudolfa Rokla a se Sborem Lubomíra Pánka. Album obsahuje i šest gospelů z repertoáru Mahalie Jackson. Kritika na ní v pěla chválu, ale vyčítala jí časté zálety do oblasti country. Podle textařky Aidy Brumovské prý na to Eva Olmerová reagovala slovy: „Nejsem žádná jazzová zpěvačka. Jsem prostě zpěvačka. A zpívám, co mě baví. Když je ti dobře jen tak, protože tě zrovna nikdo nenaštval nebo protože svítí sluníčko nebo plaveš ve Vltavě nebo se cpeš šnyclem nebo vopečeným buřtem, tak tam gospel nenacpeš. Ale když máš v sobě strašně moc citů, pocitů a emocí, gospel je dobrej k tomu, aby tě neudusily.“
Druhé album se jmenovalo Eva Olmerová & The Traditional Jazz Studio a natáčelo se rovněž pro značku Artia. Leo Jehne popisuje, že natáčení mělo asi následující průběh: „nejdříve si poslala někoho z personálu pro láhev červeného a asi půl láhve vypila, než byla správně nažhavena. Pak začala točit, v podstatě samé perly, ale tu bylo třeba opravit intonaci, jindy zase angličtinu, jak už to při nahrávání bývá. Na to Eva Olmerová neměla trpělivost, a tak posílala ,někam` tu hudebního režiséra, tu angličtinářku. Joy Kadečková-Turnerová, rodilá anglická lady, žijící od konce války u nás, skladby jako Alexander´s Ragtime Band sama dokonale znala a Evě předváděla i frázování, ale ta postupně uvadala, až nebyla schopna točit vůbec. Bylo moc smutné pozorovat, jak taková velká zpěvačka ničí nejen sebe, ale vlastně i svou kariéru. Nikdo si totiž netroufl, pokud to bylo vůbec možné, posílat ji někam do ciziny, na mezinárodní festivaly nebo podobně. Pro nahrávání ale zejména bylo velmi špatné, že se ty její světlé okamžiky, v nichž byla schopna natáčet, než se úplně opila, stále zkracovaly, takže jsme na pořízení desky potřebovali nebývalé množství nahrávacích frekvencí. Ale nejobtížnější bylo zpěvačce říct, že už se nebude nahrávat, a potom ji dopravit domů. Obyčejně se té role ujal Pavel Smetáček, ale co ten novodobý gentleman musel vyslechnout, ví asi jen on sám. Nadávka ,suchoprd` byla určitě tou nejmírnější.“
Aranžmá obou následujících alb Vítr rváč a Zahraj i pro mne, která vyšla u Pantonu, měl na svědomí Michael Kocáb. Poslední album Evy Olmerové se jmenuje Svíčka a stín a nahrála ho společně s Janou Koubkovou a Petrem Lipou. Hlas Evy Olmerové tu zní malinko odevzdaně a z původního vzrušeného, citově podbarveného projevu, ze kterého běhal mráz po zádech, toho zbylo jen málo.
Přátelé Evy Olmerové na ni vzpomínají jako na ženu plnou citu, upřímnou, která však pro lecjaké jadrné slovíčko nikdy nešla příliš daleko...