Jan Odvárka Pop

Nejdřív ze všeho bylo violoncello pod vedením manželů Štěpánových v ZUŠ Liberec. Údajně jsem si čelo vybral sám a z mé vlastní vůle do hudebky začal chodit. Co je na tom
pravdy, nevím, fakt je ale ten, že je to super nástroj s krásnym zvukem. Osm let jsem hrál, ukončil první cyklus a skončil, nějak mě to ty poslední roky nebavilo, víc a víc jsem hrál florbal a hudební část mého já zas objevila kytaru. Nejdřív drnkačka na španělu na táborech a postupem času elektrika půjčovaná od kluků Pleštiláků. Naprosto mě to nadchlo a věděl jsem, že to je prostě ono...byla to ta nejkrásnější holka, nejlepší jídlo, pití, všechno:-). Brnkal jsem si třeba i osm hodin denně a když jsem byl ve škole, těšil jsem se domů, jak si zase budu brnkat. Pěkně jen tak jak to slyšim a cítim. Žádný noty, etudy a hodiny
v ZUŠ, ke kterým jsem měl tehdy takový odpor... Prostě kytara byla hotová věc. Když jsem pak šel na gympl, strašně jsem si přál dostat se do kapely a hrát s opravdovym bubeníkem, basákem a tak. To se mi podařilo díky klukům z Motormouse, tehdejší studentské skupiny, kteří mě vzali mezi sebe (hlavně asi díky bráchovi, který se s klukama znal a snažil se mě jim delší dobu udat, protože ho moje pokojíčkové koncerty zřejmě už moc nebavily:-))
Po pár letech s Motormouse přišla skupiny Lorely. Lorely byli v postatě Motormouse, jen za mikrofonem jsem se objevil já, to když odešel zpěvák "Džimbo". No a bylo to, druhá vášeň byla na světě:-)..vydávání zvuků mě taky hrozně bavilo a baví, stejně jako kytara. Tlupa kolem Motormouse a Lorely pro mě nakonec byla hudební základnou sedm let. Krásný léta. Fakt ale je, že nakonec i naše kapela tak nějak klasicky vyšuměla a já už neměl sílu ani chuť dělat něco víc pro její záchranu. Cítil jsem, že bych chtěl muziku dělat pořádně a s lidma, pro který bude stejně důležitá.
Tak jsem se vydal do Prahy hledat kapelu novou.... hledal jsem přes inzeráty, ptal se lidí v hospodách, na koleji, všude...kdo to zažil, ví, že je to tak těžký, tak těžký, až to podle mě většina hledačů nakonec vzdá:-). Zkoušel jsem psát, volat, scházel se s lidma, hrál x měsíců s někym, pak zas někym jinym.. Když už to vypadalo, jako že to bude fungovat, tak se něco stalo a nakonec to stejně nedopadlo. No, nebylo to lehký, ale teď zpětně si řikám, že to vlastně bylo hezký. Poznal jsem Máru s Mírou, výborný muzikanty a kluky z Mladý Boleslavi, poznal jsem výbornýho zpěváka Ondru Lešáka, další dobrý lidi ve zkušebně, zahrál jsem si poprvý na Mesa Boogie atd. Věřil jsem tomu, i když to bylo k hovnu:-). Ale i jen to čistý věření bez žádných "ale" je v životě někdy hezký, no ne? Nakonec jsem pustil zkušebnu, rozloučil se s Ondrou L. a vrátil se do LBC (už ani školu jsem nějak neměl). Byl jsem sice skoro dostudovaný, ale bez kapely a s tíživým vědomím toho, že jsem se dva roky pokoušel dávat dokupy fungující kapelu a nakonec ji dokupy nedal. Naštěstí se tou dobou již pěkných pár měsíců v paralelním světě v LBC rozvíjela bubenicko-baskytarová spolupráce Vojty a Toma. Když se pak naše cesty střetly, k čemuž zásadní měrou přispěl právě Tomáš s nabídkou jamu, stál jsem najednou v garáži s dvěma výbornýma muzikantama, pro který je muzika alfa a omega... Z jednoho jamu byly jamy dva, tři čtyři... Vojta zavolal Matyho a někdy v létě 2009 proběhla historicky první "zkouška" tehdy ještě bezejmenného projektu v plné sestavě...a tak jsem se dostal poprvé v životě mezi lidi, pro který je aktivní muzicírování základním stavebním kamenem, součástí, bez níž je neradno být. Kapela se mi pomalu stává druhým domovem, jsem šťastný jako blecha, že jsme se potkali:-). Jeden za všechny, všichni za 51!