Staré povinnosti svobodných zednářů

8.00 EUR

EDICE

SVĚTOVÉ DUCHOVNÍ PROUDY

41. svazek



Dílo sepsané podle starobylých záznamů Lóží zámořských. Vyňato v přesném znění z Andersenových Konstitucí z r.1723, vydaných Velikou lóží Yova. Na její žádost sepsal James Anderson (1680-1739) Konstituce Svobodných zednářů, včetně Starých povinností Svobodných zednářů, v nichž shrnul zásady a povinnosti svobodných zednářů (vycházejíce zřejmě ze spisů starších). Tyto dokumenty, tvořící základ Královského umění, byly vytištěny r.1723. Andersonova syntetická formulace zednářského učení vychází z rané křesťanské tradice evangelijního solidarismu, mystiky rosekruciánství a pod. Základem zednářské doktríny je humanismus, univerzalistické nábožensko-filosofické učení, jehož ústřední ideou je nastolení všeobecné spravedlnosti, solidarity a bratrství. Ve Starých povinnostech ožívají specifickým způsobem požadavky mravního rigorismu a perfekcionismu, jež ve svém díle formuloval J.A. Komenský.

========================================

Předmluva
(výňatek)

/./

Každý člověk, který se chce vážně dozvědět něco více o tomto tajemném společenství, by měl začít listováním právě v této knize. Je to základní zednářský dokument, na který se odvolávají bratři už téměř 300 let. Pro nás o to cennější, že nezřídka bývá jeho ideový obsah připisován Janu Ámosi Komenskému![1] Pokud si uvědomíme, co všechno toto hnutí za tři století dokázalo, přímo nás to nutí sledovat jeho historii a seznámit se s jeho kořeny. Podle mého názoru svobodnému zednářství vděčíme za velmi mnoho. Jeho plodem je nynější občanská společnost, svoboda, demokracie a další vznešené ideje, které zednáři jako hlavní protagonisté osvícenství přinesli světu[2].



Hlavním pokrokovým vkladem do vývoje lidské společnosti však byla TOLERANCE. Tolerance je pro mě, nezednáře, největším přínosem hnutí.

Jelikož naše publikace je reprintem z roku 1993, po dohodě s vydavatelem se nám zdálo jako nejlepší řešení ponechat beze změny celé původní vydání. Toto obsahuje kromě samotných "Starých povinností" i jejich popis, který pochází od zednáře ještě z dob první československé republiky. Dlouho jsem si myslel, že svobodnému zednářství rozumím i bez toho, abych byl členem tohoto řádu. Po mnoha setkáních na různých konferencích o dějinách svobodného zednářství po celém světě jsem pochopil, že není možné poznat hnutí bez toho, abyste byli "uvnitř".

Jak píše Daniel Beresniak, i o víně můžeme vědět všechno, znát jeho historii, výrobu, složení a vlastnosti, ale opravdový enolog ho musí ochutnat. Chuť a vůni jen velmi těžko můžete popsat, sdělit. Text celého původního reprintu je proto velmi vhodné ponechat, včetně dobového dodatku ? „Průvodní kapitoly“ z r. 1926, protože tuto původní analýzu dokumentu vypracoval člověk "zevnitř". Mým příspěvkem je proto jen stručný úvod do dějin svobodného zednářství, aby i nezainteresovaný čtenář dostal základní informaci o jeho roli v dějinách evropských.

V začátcích mého bádání o dějinách svobodného zednářství jsem žil v představě, že zednářství je neprobádaným fenoménem, kterému se historici věnují jen okrajově. Byl to však obrovský omyl. Po návštěvě centrálních zednářských knihoven v německém Bayreutu, v rakouském Schloss Rosenau, či v Széchenyi Könyvtár v Budapešti jsem došel k názoru, že snad neexistuje téma, ke kterému existuje více knih, než zednářství.



I ve střední Evropě po společenských změnách v 90. letech 20. století se jakoby roztrhl pytel se zednářskou literaturou různé kvality, ať už původní, nebo překladovou. Již od 18. století však pro sekundární zednářskou literaturu, resp. pro literaturu k dějinám svobodného zednářství, platí zásada rigorózní kritiky. V literatuře se totiž objevují de facto jen dva typy prací. Buď jsou to práce z pera samotných zednářů, kteří nekriticky vyzdvihují hnutí, anebo jde o díla autorů z druhé strany barikády, většinou z prostředí různých církví, kteří v zednářství vidí to největší zlo, základní kámen rozvratu církve a podobně. (Třetí kategorií jsou pak publikace pojímající problematiku zednářství jako lákavé téma bulvárně-komerční, jejichž autoři se pohybují vesměs na úrovni mystifikace, ať již úmyslné – konspirátorské – anebo pramenící prostě z nevzdělanosti a kompilování pochybných informací.) Proto je velmi obtížné ve spleti těchto různých pamfletů najít vědecké práce, které by osvětlily dějiny hnutí objektivně. Je však třeba říci, že i takové existují, a to dokonce i ve střední Evropě. Zde je třeba zmínit především studie Jiřího Kroupy, Jiřího Beránka či Luboše Antonína, resp. ve slovenském prostředí práce Katariny Hradské z Historického ústavu SAV.

Při mých výzkumech zednářství jsem se setkal a poznal s několika desítkami zednářů, v nichž jsem našel velmi obětavé průvodce, moudré lidi z masa a kostí, výborné přátele, kteří se nebáli a nebojí mi kdykoliv podat pomocnou ruku, za což jim chci na tomto místě poděkovat.

Zednářské hnutí představuje jeden z nejzajímavějších fenoménů novověkých evropských a světových dějin. Svou uzavřeností, množstvím symbolů a rituálů fascinovalo a fascinuje lidi stojících mimo něj. Přísnou uspořádaností, řádem, disciplínou a rovností členů odedávna přitahovalo do svých řad významné osobnosti Evropy.



Doc. PhDr. Martin Javor, PhD.



Filozofická fakulta Prešovské univerzity, 13.3. 2013.

[1] Jak tvrdil již r. 1810 německý filosof a universitní profesor Karel Christián Friedrich Krause (1781-1832).

[2] Není náhodou, že zednáři stáli i u kolébky americké demokracie, u vzniku Mezinárodního červeného kříže (1863) a Společnosti národů (vzniklé r. 1919; angl. League of Nations), která se v r. 1945 de facto transformovala v dnešní Organizaci spojených národů. Svobodní zednáři stáli i u zrodu většiny moderních českých vědeckých a kulturních institucí: České královské společnosti nauk, Českého technického učení, Národního muzea v Praze i Moravského zemského muzea v Brně, dnešní Národní galerie. Hrabě Kašpar Kinigl (1745-1824), dlouholetý aktivní zednář, byl iniciátorem konceptu Stavovského divadla. Poznámka editora.