Tomáš Baroš: First Call je svolání přátel i splněný dluh sám sobě

Autor: Martin Čáslavský, CSMUSIC

23.10.2026: Kontrabasista Tomáš Baroš patří dlouhé roky k nejobalovanějším a nejuznávanějším sidemanům české i mezinárodní jazzové scény. Svého prvního autorského alba v roli kapelníka se však dočkal až na prahu čtyřicítky. Novinka First Call, vydaná pod hlavičkou Bivak Records, přináší silné emoce, mezinárodní sestavu vynikajících muzikantů i skladby inspirované cestami po Japonsku či projížďkami podél pražské Vltavy. V otevřeném rozhovoru Tomáš Baroš vzpomíná na hudební začátky pod vedením svého otce Júlia, popisuje setkání se světovými jazzovými ikonami i to, proč byl pro vydání debutové desky ten správný čas právě teď.

Na svůj debut v pozici kapelníka a autora celého alba jsi si počkal až do čtyřicátých narozenin. Proč právě teď nastal ten správný okamžik pro vydání First Call?

Popravdě, plánoval jsem to už ke třicítce, ale tehdy na to nějak nebyl prostor. Hrál jsem v různých projektech jako sideman, hodně cestoval a zároveň jsem měl svůj rodinný život. Oženil jsem se už v jednadvaceti a dnes mám dva úžasné a dospělé syny. Hudba a rodina šly celou tu dobu přirozeně vedle sebe. Bylo toho ale hodně a nějak jsem cítil, že ještě nedozrál ten správný čas. Najednou se nečekaně a zákeřně rychle začala blížit čtyřicítka. Tehdy jsem si řekl, že už to musím dotáhnout.

Shodou okolností jsem v té době potkal skvělé muzikanty, jako jsou Jesse Simpson, Max Light nebo Gianni Gagliardi, a právě setkání s nimi mě inspirovalo k tomu, abych napsal úplně nové skladby a celý projekt zorganizoval. Najednou jsem měl jasnější představu o tom, jakou hudbu chci dělat a s kým ji chci sdílet. Zpětně jsem rád, že deska vznikla až teď. Myslím, že jsem na ni potřeboval dozrát nejen hudebně, ale i lidsky.

Název alba First Call může znamenat první autorskou vizitku, ale i pomyslné svolání hudebních přátel. Jaký význam má tento název pro Tebe osobně?

Název First Call vymyslel Vilém Spilka, který moje album vydává pod značkou Bivak Records. Napadlo ho to proto, že jsem podle něj pro mnoho hráčů první, komu volají. Já jsem to tak vůbec nevnímal, ale když jsem nad tím názvem přemýšlel, došlo mi, že vlastně docela přesně vystihuje, o čem ta deska je. Je to moje první autorská vizitka, na které představuji vlastní skladby a svůj pohled na hudbu. Zároveň je to i takové pomyslné svolání muzikantů, se kterými jsem chtěl tuhle hudbu sdílet.

Měl jsem poměrně jasnou představu o tom, koho bych chtěl na desce mít, a jsem moc rád, že se podařilo dát dohromady takovou sestavu. Pro mě je totiž jazz kromě samotné hudby především o lidech, vzájemné důvěře a radosti ze společného hraní.

Na desce se potkali hudebníci z Česka, USA, Polska i Španělska. Jak jsi si jednotlivé spoluhráče vybíral a co konkrétního podle Tebe do nahrávky přinesli?

Vybíral jsem si především muzikanty, se kterými jsem si rozuměl lidsky i hudebně. S Giannim Gagliardim jsem si poprvé zahrál na jam session u Malého Glena a hned jsme si sedli v obou směrech. Jesse Simpson mě zase propojil s Maxem Lightem a tam to bylo podobné.

S Ondrejem Krajňákem je to trochu jiný příběh. V podstatě jsem s ním hudebně vyrůstal, protože jsme spolu hodně hráli už od mých šestnácti let. Ondrej je obrovský živel a má neskutečnou energii. Věděl jsem, že právě on může do té hudby přinést něco, co by tam jinak nebylo.

Pro mě bylo důležité sestavit kapelu tak, aby v ní každý měl svůj vlastní hlas a zároveň mezi námi fungovala chemie. A právě to se podle mě podařilo. Když se potkají lidé, kteří jsou nejen skvělými muzikanty, ale také si lidsky sednou, může vzniknout něco výjimečného.

Singl Slow River Waltz vyvolává podle Jana Smigmatora velmi filmové obrazy. Vznikla tato skladba z konkrétního zážitku, nebo jsi při jejím psaní nechal prostor fantazii posluchačů?

Inspirací mi byly výlety na kole podél řeky v Praze. Fascinovala mě tamní trochu pochmurná nálada, která má ale zároveň zvláštní energii a krásu. Myslím, že se to do té skladby nějak otisklo, a právě proto jsem ji pojmenoval Slow River Waltz. Chtěl jsem zachytit určitou atmosféru a nechat na každém, jaký obraz si s hudbou spojí.

Když jsem tu melodii skládal, slyšel jsem v ní od začátku harmoniku. A pak jsem úplnou náhodou viděl hrát Nicholase Patu v Jazz Docku a byl to fantastický zážitek. Přesně tenhle zvuk jsem pro svou skladbu hledal. Nicholas je můj dobrý kamarád, se kterým jsme spolu odehráli spoustu koncertů i turné, takže jsem ho oslovil. Měl jsem velkou radost, že ho ta představa nadchla. Jeho zvuk dal skladbě úplně jiný rozměr, než kdybychom ji natočili v původně zamýšleném obsazení.

Na albu je i Bass Blues, první skladba, kterou jsi napsal už v dospívání. Jaké je po letech vrátit se ke své úplně první autorské kompozici a zařadit ji na debutové album?

Bass Blues je vlastně takový návrat do minulosti. Když jsem ho napsal, neměl jsem se skládáním žádné zkušenosti. Byl to spíš pokus napsat jednoduché blues, které bychom mohli zařadit na album Ondřeje Štveráčka. Pamatuju si jak mi Ondra tu skladbu pomáhal zapisovat do not během cesty autem do Bratislavy. Já mu melodii zpíval a on ji zapisoval, protože jsem zrovna řídil.

Nakonec jsme si ji párkrát zahráli, ale na albu jsme pak nechali Ondrovy skladby a na moje blues jsem úplně zapomněl. Když jsem začal dávat dohromady materiál na First Call, vzpomněl jsem si na něj a řekl si, že ho zkusím oprášit. Docela mě překvapilo, že ta skladba pořád funguje a že se mi vlastně i po tolika letech líbí, tak jsem si řekl, proč jí nedat šanci.

Skladba Kyoto vznikla během příprav na turné po Japonsku. Jak se do Tvé tvorby promítají cesty, nová místa a setkávání s jinými kulturami?

Kyoto jsem začal psát už během letu do Japonska. Pořád se mi v hlavě vracela určitá melodie a nemohl jsem se jí zbavit. Když jsme pak během turné vyrazili na výlet do Kyota, byl to pro mě opravdu silný zážitek a právě ten den jsem skladbu nějak přirozeně dokončil. Jestli to bylo přímo tím místem, nebo spíš celkovou atmosférou té cesty, to vlastně nedokážu přesně říct. Každopádně se mi ten zážitek se skladbou spojil natolik, že jsem ji nazval Kyoto. Cestování člověku přináší nové podněty, zážitky a odstup od každodenního života, a myslím, že se to do hudby promítá, i když si to člověk někdy uvědomí až zpětně.

Gentle Kind of Brave jsi věnoval dceři blízkého přítele. Je pro Tebe při skládání důležitější konkrétní příběh, nebo spíše emoce, kterou chceš hudbou zachytit?

Gentle Kind of Brave jsem věnoval Alžbětce, dceři mého blízkého přítele, která statečně bojuje s velmi vážnou nemocí. Ta skladba je poměrně jednoduchá, ale je v ní pro mě hodně emocí. Cítím v ní určitý smutek a křehkost, ale zároveň také naději a odvahu. Myslím, že konkrétní příběh může být impulsem, ale výsledkem je emoce, kterou si může prožít každý posluchač po svém. Právě to mě na hudbě baví, že něco vznikne z určité osobní zkušenosti, ale ve chvíli, kdy se hudba dostane k posluchači, může v něm vyvolat úplně jiné a přesto stejně silné pocity.



Během kariéry jsi spolupracoval s řadou jazzových legend od Artura Sandovala po Bennyho Golsona. Které setkání Tě jako hudebníka ovlivnilo nejvíce a proč?

Měl jsem štěstí, že jsem si mohl zahrát s řadou výjimečných muzikantů, jako jsou Bob Mintzer, Jerry Bergonzi, Aaron Goldberg, Gene Jackson nebo třeba Rick Margitza, a moc si toho vážím. Každé takové setkání pro mě bylo velkou zkušeností. Co mě ale možná nejvíc překvapilo, byla jejich obrovská pokora. Člověk by u takových osobností možná čekal určitý odstup, ale opakovaně jsem se setkal s velmi otevřenými a skromnými lidmi. I tohle pro mě byla důležitá lekce, že být skvělým muzikantem neznamená jen umět hrát, ale také umět naslouchat, komunikovat a být dobrým spoluhráčem.

Tvůj otec Július Baroš je respektovaný trumpetista a byl také Tvým prvním učitelem. Jaký vliv má jeho odkaz na Tvou současnou tvorbu a vnímání jazzu?

Tátu jsem jako muzikanta vnímal odmala. Pamatuju si, jak doma cvičil na trumpetu, a hudba tak pro mě byla přirozenou součástí života. Pocházíme z muzikantské rodiny a už v první polovině devadesátých let se ke mně dostávaly různé americké jazzové nahrávky, které táta dostával od kamarádů - hlavně Chet Baker, Freddie Hubbard nebo Miles Davis. Postupně jsem si k té hudbě našel vlastní cestu.

Původně jsem hrál na klavír, ale když se ukázalo, že to nebude cesta na konzervatoř, táta mi navrhl kontrabas. Od čtrnácti let mě začal brát na hraní a to pro mě byla asi ta největší škola. Člověk se tam učil nejen hrát, ale i to, jak funguje kapela a celý hudební život. Za to jsem mu dodnes moc vděčný. Dnes už máme každý svůj hudební pohled, což považuji za přirozené, ale jeho vliv na to, kde jsem dnes, je zásadní. Občas si spolu pořád zahrajeme, i když už bohužel ne tak často jako dřív.

Když si posluchač pustí First Call od první do poslední skladby, co by sis přál, aby si z této hudební cesty odnesl?

Přál bych si hlavně, aby si posluchač tu hudbu užil a aby v ní každý našel něco svého. Hudba nemusí mít pro každého posluchače stejný význam. Budu rád, když v každém ta hudba něco vyvolá, ať už je to konkrétní vzpomínka, nějaká emoce nebo prostě jen radost z poslechu.

Po vydání debutu přichází často pocit úlevy, ale také nové výzvy. Máš už v hlavě další autorské projekty, nebo si chceš nejprve užít život tohoto alba na koncertech?

Další desce se určitě nebráním, ale nechci ji plánovat jen proto, že už mám jednu za sebou. A vlastně se na to těším, protože člověk se každou takovou zkušeností někam posune. Příště můžu spoustu věcí udělat jinak, něco vylepšit a třeba přijít s úplně jinou hudbou. Uvidíme, kam mě to zavede.