Na začátku října vydala Vladivojna La Chia - originální hudebnice, která se nikdy nenechala svazovat žánry - album písní inspirovaném filmem 8 hlav šílenství. Opus, na němž se v často nečekaných spojeních zajímavě proplétají světy mainstreamu a alternativy, nyní společně se svým pětičlenným 4Trio představuje také v koncertním provedení a už příští středu 15. 11. jej s hosty jako Aneta Langerová či Kittchen slavnostně pokřtí v pražském klubu La Fabrika. O tom, jak celé album vznikalo nebo jak se Vladivojně pracovalo s na první pohled poměrně nesourodou společností zpěváků tvořenou mj. Lucií Bílou, Lenkou Dusilovou či Polym z Insanie, se dočtete v našem rozhovoru níže...
U nás dlouho bylo vydávání filmové hudby spíš ojedinělé, ale v posledních letech však už vychází běžně. Vaše album ale není tradiční soundtrack, obsahující jen to, co zazní ve filmu. Jak k tomu netypickému pojetí došlo?
Já jsem “hodně jinak” k vydáním přistupovala vždycky. Nikdy to neskončilo jen samotnou scénickou hudbou, vždy mě inspirovala i k písničkám. Dokonce jsem chtěla udělat speciální album i k dokumentu o Maledivách, ale nebylo mi to Českou televizí dovoleno. Ok, jejich problém. Tentokrát bylo cílem, aby to fungovalo i zcela samostatně, bez nutnosti vidět film. Vydala jsem už tři soundtracky, ale o tomhle albu ráda říkám, že to není soundtrack, ale “deska inspirovaná filmem”. Vlastně tam není žádná “filmová hudba”. Ovšem zase tam mám úplně poprvé repliky a monology z filmu, které ale souvisejí s těmi písničkami, a doplňují je.
Jak na vaši hudbu reagovaly paní režisérka a představitelka hlavní role?
Pokud mohu soudit z jejich reakcí, tak se jim to oběma líbilo. S režisérkou Martou Novákovou jsme si myslím, dost “sedly”. Měla jsem dobrý pocit už z předchozí spolupráce s Janem Hřebejkem a tady to funguje stejně přirozeně a intenzivně.
Znala jste už, ještě než jste začala psát hudbu k filmu 8 hlav šílenství, příběh Anny Barkovové?
S Martou jsem už dříve spolupracovala na třídílném dokumentu pro Českou televizi Čechoslováci v gulagu, a na základě toho mi pak nabídla i práci na svém autorském filmu. 8 hlav šílenství ovšem už v té chvíli bylo ve fázi, kdy natáčení bylo dokončené a film šel do střižny. Takže na všechno bylo hodně málo času. Tvůrci navíc chtěli mít inspiraci pro střh, takže jsem zpočátku jen nabízela různé hudební motivy, a souběžně intenzivně pracovala na samotné hudbě. S osudem Anny jsem se tak seznamovala průběžně a postupně, “za chodu”. Je to strašně zajímavá postava, a také musím říci, že víc než o její tvorbě je ten film přímo o ní. Přesto je i dnes pro mě těžké říci, jaká vlastně byla. Ale tak, jak ji Marta Nováková napsala a Aneta Langerová zahrála, je mi hrozně sympatická. Podobné typy lidí mě zajímají a baví.
Přivedlo vás to více k její poezii?
Přiznám se, že když jsem ji četla poprvé, úplně mě to minulo. Jako první jsem pak zhudebnila Karagandu 35, a jak jsem se postupně do toho dostávala, najednou jsem začala žasnout, jak je to vlastně živá a současná poezie, asi také díky překladu Radky Rubiliny. A čím více jsem se do toho ponořovala, tím více mě to bavilo a oslovovalo.
Ten neradostný osud dopředu svádí k očekávání depresivní hudby. Zaujalo mě, že vy jste se svést nenechala...
Ne. V žádném případě jsem nechtěla nějaké táhlé lkaní s akordeonem, nebo folklórem ovlivněné halekačky. Naopak jsem interprety nutila do větší civilnosti nebo civilní dramatičnosti, aby samotné básně dostaly prostor. Jde o téma, které se v umělecké tvorbě neustále opakuje, ale které zároveň je stále aktuální a je potřeba ho i dnes znovu a znovu připomínat. Teror, holokaust, gulagy a další hrůzy. Stačí málo a můžeme to tu mít znova. Snažila jsem se tak uchopit to trochu jinak. Protože dělat to podobně, jako už to zpracováno bylo, by mohlo přinést jediné - že už toho všichni budou mít plné zuby a jen sotva to budou ochotni znovu vnímat, poslouchat a dívat se na to. Chtěla jsem tak hudbu propojit se současnými prvky, zkusit to celé udělat jinak. Byla jsem ráda, že i film přistupuje k věci hravou formou, nechybí v něm nadsázka, a navzdory ději překvapivě i humor. A snažila jsem se to všechno dostat i do muziky.
Vy sama na koncertech hrajete na kytaru či baskytaru, ale tady spíš převažují klávesové zvuky a ozývá se i řada dalších nástrojů. Ta pestrost byla od začátku záměrná?
Ano. Štěpánka Balcarová mi tam nahrála krásné trubky, Beáta Hlavenková zase piano. Ale i na ty akordeony došlo: Moc pěkné mi je tam nahrál Roman Zabelov nebo Jana Vébrová. A i když miluji akustické nástroje, tak zvuky analogových kláves vše skvěle zvukově zpestřily. Ráda pracuji s elektronikou a netradičními zvuky, je to pro mě inspirativní i intuitivní. Paradoxem ovšem je, že nyní ty skladby zas zpětně přearanžovávám do formy písniček pro svou kapelu, které teď nově říkám Pětičlenné 4Ttrio. Tedy pro hlasy, kytaru, bicí, baskytaru, violoncello a klarinet. Je to skvělá zkušenost, velké dobrodružství.
Souvisí s tím i to, že ačkoli vy jste skládala hudbu a Aneta Langerová hrála hlavní roli, zdaleka všechno nezpíváte jen vy dvě?
Samozřejmě jsme se takové prvoplánovosti chtěly vyhnout. Ani Marta Nováková to tak nechtěla. Samozřejmě bylo jasné, že tam Aneta zazpívá nějakou písničku, ale stejně jako ostatní jsem i ji chtěla interpretačně posunout trochu jinam. Velmi krásně a lidsky nazpívala skladbu Poprava a skoro operně duet s Lenkou Dusilovou. Na tu zvláštní sestavu se mě hodně lidí ptá - dát vedle sebe Lucii Bílou a Polyho z kapely Insania nebo Kittchena, je u nás asi pořád bráno jako podivnost. Já ale nechci pracovat tak, že tam například budu mít jenom popové nebo jenom alternativní zpěváky. Jdu ráda do šířky. A například Lucie Bílá tam nakonec má dvě dost odlišné polohy, ale primární bylo ukázat její jinou tvář.
Album vychází z hudby filmu, ale liší se od ní. Jaké s ním jsou nyní plány?
Probíhá turné, pro které jsme se snažili vybírat netradiční místa, jako je galerie GASK v Kutné Hoře, prostředí zámku na zimní verzi Hradeckého slunovratu, na jaře budeme v trutnovském UFFU, ráda bych tam ještě měla nějakou hvězdárnu nebo planetárium. Hodně stavíme i na zvuku těch prostorů. Základem programu je asi šest skladeb z alba, které doplňuje přůřez celou mou tvorbou. Základ kapely - což je kytarista Aleš Bajger a cellistka Terezie Kovalová, se kterými už hraju deset let - je pro mě hodně inspirativní, ale nějaký čas jsem je trochu zanedbávala. Často jsem vystupovala sólově, vzniklo metalové Vladivojsko, a najednou jsem zjistila, že právě tyhle písně této sestavě sluší nejvíc, a že s ní teď chci hrát co nejvíc. Ty koncerty jsou hodně pestré, hrajeme například i skoro až folkové úpravy skladeb Vladivojska. Dovoluje mi intimní a křehké polohy i ty ryze živočišné...
Objeví se interpreti z alba i na alespoň některých koncertech?
Patnáctého listopadu proběhne křest v pražské La Fabrice, a tam budou Aneta Langerová, Beata Hlavenková nebo Kittchen. Všichni ale pochopitelně kvůli časovému vytížení nemohli. Měli jsme na to i speciální soustředění na Slovensku. Těšíme se na to.
