Karel Plíhal slaví šedesátiny kompletem supraphonsko-pantonských nahrávek

Jméno Karel Plíhal platí na domácí hudební scéně za synonymum pro písničkářství prvotřídní kvality. Jeho minipříběhy s vtipně poetickými texty a originálním doprovodem rezonují napříč generacemi už několik dekád. Nyní, s blížícími se Plíhalovými šedesátinami se Supraphon společně s legendou domácí písničkářské scény ohlíží za obdobím, kdy to albově celé začalo. Činí tak prostřednictvím 2CD Alba & bonusy 1984 – 1990, které shrnuje prakticky celé jeho supraphonsko-pantonské nahrávací období. Některé z písni jistě zazní i v rámci Plíhalova návratu na koncertní pódia, který proběhne v říjnu 2018 s novým spoluhráčem, kytaristou Petrem Fialou.

“Plíhalovy písničky by mohly spojovat generace, jenže o tom ta starší zatím neví. Snad proto tak dlouho trvalo, než se jim otevřely brány nahrávacích studií, zatímco věrní mladí posluchači jich už léta znají desítky,” psal Čestmír Klos ve svém textu na obalu eponymního debutu Karel Plíhal v roce 1985, a možná tehdy ještě ani sám netušil, jak pravdivá slova to jsou.

Album, jež přineslo výseč z několika desítek Plíhalových starších písniček, které byly za doprovodu hostů nahrány v českobudějovickém rozhlasovém studiu, i přes tok času zůstalo krásnou trvalkou a nezpochybnitelným klenotem. Nyní na něm navíc najdeme sedm zajímavých bonusů, které tvoří především koncertní verze dobových písní, ale také několik výjimečných coververzí jako například Ommadawn Mikea Oldfielda.

Slova jako trvalka a klenot můžeme směle použít i v souvislosti s druhým albem Karel Plíhal...Emil Pospíšil... (1989), jenž bard nahrál v roce 1988 opět v Českých Budějovicích – jak už název napovídá – společně se svým dlouholetým olomouckým kamarádem, výborným kytaristou a hráčem na sitár Emilem Pospíšilem. Hravé texty i svébytná poetika zůstávají, zároveň je zde ale patrný tvůrčí i muzikantský posun, který se odrazil i v následném společném vystupovaní s Pospíšilem.

“Byl vynikající, všestranný kytarista, který dokázal svým způsobem hry dokonale podpořit náladu písní, aniž by se zbytečně hudebně předváděl. Navíc to byl velice milý, přátelský člověk. Po natočení desky jsme spolu začali i koncertovat, což bylo pro mne jedno z mých nejkrásnějších hudebních období. I když se Emil postupně začal stále více věnovat svým vlastním hudebním projektům, hráli jsme spolu až do roku 1994, kdy vážně onemocněl a zemřel. Emil byl jeden z mých nejbližších přátel,” vzpomíná sám Plíhal na svého parťáka a přítele, který se zásadní měrou podepsal pod jeho druhé řadové album. To je v letošní reedici navíc doplněné o malý koncertní záznam roku 1989, od letních Svojšic po prosincovou Lucernu, tedy od ještě jinotajné Špíny po vědoucně ironické polistopadové Co jsme si, to jsme si.

Ať už posloucháme “jedničku” nebo “dvojku”, slyšíme umělce sice možná teprve na začátku sólové kariéry, ale už s puncem jedinečnosti, která přetrvává dodnes. “Plíhal je zde již suverénně poznatelný, jemně odhalující inspirace a naplno inspirující. Vyšel z větší muzikantské bandy, vyzkoušel různé spolupráce, ale nakonec proti publiku vždy zůstal jen jeden člověk a jedna kytara. Strunné party si nijak neusnadňoval, písmenkové vzkazy komerčně netrivializoval, estrádní příležitosti důsledně zanedbával. Platí to stále,” dodává k tomu v bookletu alba jeho editor Karel Deniš.