Václav a Jan Neckářové: Pětašedesát let spolu na pódiích
Populární zpěvák Václav Neckář baví publikum už neuvěřitelných pětašedesát let! K tomu letos slaví půlkulaté narozeniny. K oběma jubileím vyšla u Supraphonu dvojdisková kompilace s názvem Já ti zabrnkám / Balady 1965 – 2017. Nutno připomenout, že celých šedesát pět let má Václav za zády obrovskou oporu – svého bratra Jana. Pomyslnými i skutečnými pódii, a to i těmi nejprestižnějšími z nejprestižnějších, tak spolu brousí už od roku 1953.
A nic se nemění ani na sklonku jubilejního roku, když kromě tradičních vánočních koncertů odehraje Václav Neckář také speciální narozeninové vystoupení už tuto úterý 26. 11. v domovském Ústí nad Labem v tamějším Severočeském divadle. O narozeninovém koncertě i kompilaci Já ti zabrnkám byla byla samozřejmě řeč i v našem rozhovoru, který najdete níže.
Měli jste ambici vrátit se díky tomuto výběru i k písničkám, které jsou dnes už tak trochu pozapomenuté, a zase je vynést na světlo?
Václav: Ano. Vždyť možná polovinu z nich, možná ještě víc, jsem natočil v minulém století. Na albu jsou ale i písničky, které jsou populární a žádané dodnes.
Jan: My jsme dopředu vůbec netušili, že Supraphon s nabídkou na tento výběr přijde. Když nám pak z vydavatelství poslali první nástřel, k některým písním se nám slovo označení balada nesedlo. Nakonec jsme si ale řekli: proč ne? Vlastně se baladám přibližují. Hlavně ty lyrické. A některé z nich jsou skutečně pozapomenuté, byť krásné. Tak jsme vybrali další, které nám vytanuly v mysli a paměti, a když už jich bylo opravdu hodně, přizvali jsme ke spolupráci Miloše Skalku. Ten nás zná, a dá se říct, že o nás všechno ví. Miloš pak pomohl s konečným výběrem. Vznikla tak, myslíme si, neobvyklá sestava. Jsou tu vedle sebe lyrické písničky, pomalé, ale i cajdáky, i ty balady. Vzájemně si nevadí, ba naopak, krásně se doplňují.
Mám pocit, že spolu ladí, ať vznikly v polovině šedesátých let nebo vloni. A není to jen díky osobě zpěváka.
Václav: Všechny je zpívám já, ale je to i z jiných důvodů. Všechny ty nahrávky jsou dobré, to platí i o textech. Měl jsem velké štěstí na opravdu prvotřídní spolupracovníky.
Jan: Když se podíváme na Václavův hlas, tak od té první nahrávky z roku 1965 k té poslední z roku 2017 se zase tak moc nezměnil. Nezestárl. Ten komplet tak drží krásně pohromadě.
Ty písničky spojují mimo jiné vkusné a v zásadě moderní aranže, byť při poslechu kompilace kráčíme přes most času, i most, který propojuje autory různých generací.
Václav: Aranže jsem si vždycky hlídal. Jak jsem řekl, měl jsem štěstí i na vynikající aranžéry. Ale obecně – vždycky se kolem mě pohybovali skvělí kolegové – od skladatelů přes aranžéry a textaře až po muzikanty.
A bylo jich za těch pětašedesát let opravdu hodně, od Bohuslava Ondráčka až ke klukům z kapely Umakart…
Václav: Na začátku všeho stál Boban Ondráček. V roce 1964 mě vzal do plzeňské Alfy. Boban napsal i muziku k muzikálu Gentlemani, ten jsme zpívali v Karlíně, premiéra byla v roce 1967. Texty napsal Jan Schneider. Zpívali jsme tu i krásný duet s Evou Pilarovou. Když se Gentlemani rodili, přizvali mě Honza Schneider s Bobanem ke spolupráci, a já jsem jim kecal do scénáře. Hrál jsem postavu Prcka. Když se mě ptali, jestli může Prcek v inscenaci umřít, řekl jsem, že jako herec umírat umím. Vyzkoušel jsem si to třeba i ve filmu Ostře sledované vlaky.
Pomáhaly vám herecké zkušenosti v profesi zpěváka? Na vašem novém výběru jsou v zásadě samé šansony, jeden vedle druhého.
Václav: Samozřejmě. Jsou to příběhy a ty se musejí tak trochu i hrát. Pochopitelně hodně záleží i na textařích. Zdeněk Rytíř, Jan Schneider, Eduard Krečmar, Michael Prostějovský a další… Některé texty písniček na kompilaci jsou původní, v jiných jde o přebásnění zahraničních autorů. To se týká třeba Cohenovy Suzanne nebo Lady Jane od Rolling Stones. Nádherné věci! A moc rád mám i píseň Cena za místo mezi lidmi. Je ze hry Konvenční vražda, kterou jsme hráli v Divadle Rokoko. Je to příběh kriminálníka, který se vrací z vězení do života. V té hře jsem hrál policajta… tedy esenbáka. Hudba Boban Ondráček, text Jan Schneider. Taky nádhera.
Čím dalším jste se řídili při výběru písní na kompilaci Já ti zabrnkám?
Jan: Osobně jsem se řídil především uchem – podle toho, jak jsem si jednotlivé nahrávky pamatoval. Říkal jsem si, jak by asi šly k sobě, kterou zařadit a kterou už ne. Ne všechny písničky se povedly nahrát tak, aby zněly dobře. Po remasteringu vylezou drobné nečistoty nebo záležitosti, které by tam být nemusely. Vybrali jsme tak věci, které k sobě ladí nejen textem a obsahem, ale i
muzikantsky, nahrávky, které nakonec zůstaly, se spolu opravdu snoubí. Aranže Václavových písní jsou dělané tak, že se dají poslouchat i dnes, že nezní staře, a jdou zařadit k nahrávkám mnohem mladším.
Václav: Tady došlo k vzácné symbióze: moji muzikanti, aranžéři, komponisté i textaři mi vytvořili tak bohatý repertoár, že se z něj taková kompilace, jako je ta naše nejnovější, dá dát dohromady. To je až neuvěřitelné.
Velkou roli v tom asi hrálo a hraje i přátelství s autory vašich písniček – to se určitě jinak píše i jinak zpívá, když máte s kolegy dobré vztahy!
Václav: Samozřejmě. Jeden příklad. Zdeněk Rytíř mi psal první texty v roce 1965. A Honza Schneider už o rok dřív, to jsem byl ještě v Plzni. Písnička Jen tak, kterou napsal Honza s Bobanem Ondráčkem a kterou jsme natočili v plzeňském rozhlase, to je vlastně šanson. Byla to první písnička, kterou jsem natočil. Psal se rok 1964. Na desce vyšla v roce 1967.
Jan: Dá se říct, že píseň Jen tak je učebnicový příklad toho, jak by měl šanson vypadat. Jak by měl být napsán, nahrán a prezentován. To byl Vaškův první velký úspěch, po kterém přišly další. V Praze si všimli, že v Plzni vysílají takové skvělé věci – a pozvali Vaška do Rokoka. Tohle byl asi nejdůležitější okamžik v bráchově pěvecké kariéře.
Václave, jak vzpomínáte na plzeňské rozhlasové období?
Václav: To bylo moje štěstí. Samozřejmě za to může Boban Ondráček. V plzeňském rozhlase jsem se vlastně učil pracovat s mikrofonem. Repertoár jsem tehdy zpíval i v angličtině, asi patnáct písní jsem nazpíval anglicky – nebo jsem se o tu angličtinu alespoň snažil.
Jan: Vašek prodal opravdu ohromné množství desek. Už v těch šedesátých letech, v Supraphonu. Bohuslav Ondráček tehdy říkal: Václav Neckář je takový malý hospodářský zázrak!
Václave, na pódiu jste se vždycky hodně hýbal, skákal, běhal… Pomáhal jste si pohybově i ve studiu při nahrávání?
Václav: Asi ano. Často mě zvukaři a režiséři při nahrávání nutili, ať si zuju boty. I ve studiu jsem totiž kopal nohama a podupával si do rytmu. Hodně mých nahrávek proto vzniklo tak, že jsem byl jenom v ponožkách. (smích)
Jan: Nahrávání na desku nebo na pásek je jiná disciplína, než zpívat na koncertě před publikem. Koncert je adrenalin, tam se vybičujete, ještě dřív, než nastoupíte na pódium. Ve studiu je většinou klid, za sklem jenom zvukař,
hudební režisér a občas autoři. Soustředění je pochopitelně stejné, ale chybí tam kontakt s publikem. Když zpíváte nějakou píseň pro někoho, tak tam ten někdo chybí. Musíte si ho představit a tu atmosféru si vytvořit. Což je těžší, než na koncertě.
Na různých pódiích se v různých hudebních žánrech producírujete už pětašedesát let. Uvědomujete si tuhle číslovku?
Václav: Tak trochu. Je to neuvěřitelné. V roce 1953 jsem debutoval v divadle v Ústí nad Labem – v opeře! Zpíval jsem tehdy v opeře Guiseppa Verdiho Othello. Pan Verdi napsal do druhého jednání krásný dětský sbor. Dirigent Viktor Málek ale tehdy neměl k dispozici sbor, tak zkusil takovou zajímavou věc: celý dětský sbor jsem zpíval sám. Od té doby jsem sólista. (smích)
Vaše operní kariéra ale netrvala dlouho.
Václav: To je pravda, skončila v roce 1957. To mi bylo čtrnáct a zpíval jsem krásnou árii pasáčka ve třetím jednání Pucciniho Toscy. V operních domech ji většinou zpívají mezzosopranistky, ale pan dirigent Josef Bártl zkusil mě. Bylo to o to náročnější, že jsem zpíval za scénou, z portálu. Musel jsem tedy zpívat hodně intenzivně, aby mě slyšeli i v poslední řadě na balkóně. Čtrnáctkrát jsem zpíval pasáčka a pak jsem začal mutovat. Odešel mi hlas a od té doby ho hledám.
Jan: Není divu, že po takových výkonech bráchovi ten hlas odešel. To byl vskutku nadlidský výkon! Nebyl vidět, ale musel zpívat tak, aby přezpíval orchestr, který hrál daleko před ním a blíž k obecenstvu.
Honzo, vy neustále chválíte bratra, přitom jste spolu hudebně propojeni téměř od nepaměti…
Jan: Ano, dá se říct, že jsme oněch pětašedesát let na pódiích spolu. Když mi byly čtyři, a bráchovi skoro deset, dostal jsem k narozeninám harmoniku heligonku a naučil se na ni sám hrát. Od té doby Vaška doprovázím, tehdy jsme zpívali, a to i veřejně, především lidové písničky – české a moravské, možná i slovenské, to už si přesně nepamatuju. Takže to spolu opravdu táhneme už pěkně dlouho. Boban Ondráček s Edou Krečmarem o tom později napsali písničku My to spolu táhnem dál, která je taky na naší nové kompilaci. Profesionálně jsme se propojili v roce 1971. Což je „pouhých“ sedmačtyřicet let.
Jak bude vypadat turné k propagaci dvojalba Já ti zabrnkám?
Václav a Jan: My jezdíme celou sezónu s koncertním programem nazvaným Příběhy, písně a balady. V jeho rámci zní i řada písní z nové kompilace. Namátkou: Tu kytaru jsem koupil kvůli tobě, Podej mi ruku a projdem Václavák, Lady Jane, Suzanne, Nautilus, Všechno je jenom jednou, Půlnoční nebo Andělé strážní. Ale je jich víc. Kromě toho chystáme sérii narozeninových koncertů, kde akcentujeme oněch šedesát pět let na scéně. Tu pětasedmdesátku ani moc nezdůrazňujeme… (smích) Na zmíněných koncertech s námi bude hrát smyčcové kvarteto, aby to celé bylo slavnostnější a bohatší. Ten nejslavnostnější bude 26. listopadu v našem domovském Ústí nad Labem. A v prosinci přijdou samozřejmě vánoční koncerty, těch bude nejmíň patnáct. S kvartetem a místními dětskými sbory. Tedy – pokud to s námi stihnou secvičit.
