FLAMENGO REUNION SESSION: Když tryská radost

Projekt Flamengo Reunion Session už nějaký čas na klubových i festivalových pódiích s úspěchem připomíná jednu z největších domácích hudebních ikon přelomu 60. a 70. let, legendární Flamengo. Původní členy - baskytaristu Vladimíra Gumu Kulhánka a kytaristu Pavla Fořta zde doplňují mladší muzikanti Honza Holeček (zpěv, hammondy), Jiří Zelí Zelenka (bicí) a Vladimír Boryš Secký (dechy). Na jaře nahráli naživo v pražské Malostranské Besedě svou aktuální koncertní formu na album s prozaickým názvem Live a jeho křest, který proběhne již v neděli 6. listopadu v Lucerna Music Baru, bude zároveň i oslavou 50. narozenin slavného alba Kuře v hodinkách. O aktuálním živáku, blížícím se křtu i fenoménu „Kuřete“ jsme si povídali s Vladimírem Gumou Kulhánkem a Honzou Holečkem…

K podobné vzpomínce na Kuře v hodinkách už došlo před deseti lety - tehdy ale šlo jen o jednorázový comeback ke čtyřicátému výročí. Co způsobilo, že tentokrát jste se rozhodli vyrazit do klubů a neomezit se jen na ono výročí?

Vladimír Guma Kulhánek: Ano - v roce 2012 si vymysleli společně Vladimír Mišík a manažer Etc Šimon Kotek nápad oživit Flamengo ke čtyřiceti letům. Takže já a Pavel Fořt jsme se fakticky připojili k členům Etc... Taky koho zvát jiného? Za bicí usedl Zelí, druhou kytaru obstaral Pavel Skála, což se hodilo, protože na desce jsou stejně nějaké přidané playbacky kytary. Jen tam byl jiný saxofonista a na klávesy hrál a zpíval Pavel Bohatý. Říkali jsme tomu “Čtyřicítka” a byl to projekt opravdu jen pro tu oslavu. Tentokrát bylo ale od začátku jasné, že to chceme pojmout jako normálně koncertující kapelu.
Honza Holeček: Určující bylo, že jsme s Vláďou a Jirkou Zelenkou společně hráli s Lubošem Andrštem v Energitu. Když pak Luboš v listopadu 2020 onemocněl a bylo jasné, že už nebude moci koncertovat, řekli jsme si s manažerkou Péťou Macháčkovou, že bychom rádi zachovali kontinuitu. Hrozně jsem chtěl uchovat ten “oldschool”, linii bigbítu a blues rocku, která tu stále je. Takže jsem oslovil Vláďu a přišel s nápadem, vrátit se k období ještě před Kuřetem v hodinkách, tedy do let 1969-1971, kdy ve Flamengu zpíval Ivan Khunt. A on se zasmál, že to je sice hezké, ale že tam těch skladeb zas tak moc nebylo. Nakonec jsme jich napočítali asi pět. Takže došlo na coververze - Flamengo tehdy hrálo třeba s Colosseum a měli rádi i Spooky Tooth, čili jejich skladby se vyloženě nabízely.
Vladimír Guma Kulhánek: Navíc to nebylo nic nového - už tehdy jsme s Flamengem spoustu těch coverů hrávali. Takže jsem souhlasil, že to zkusíme.
Honza Holeček: Nejdřív jsme pochopitelně zavolali Pavlu Fořtovi, který tou myšlenkou byl vyloženě nadšený. A Zelí pak taky. Začali jsme tedy ve čtyřech zkoušet, ale velice brzy se ukázalo, že nám chybí saxofon. A na jméně Vladimír Boryš Secký jsme se shodli snadno. Je to rokenrolový saxofonista, má ten svůj tenor takový “správně rozeřvaný” a je pro nás i určitým ztělesněním původního Honzy Kubíka.
Navíc hraje i na flétnu. Začali jsme hrát, hrozně nás to bavilo, ...ale zároveň pomalu, ale jistě znovu pošilhávat i po tom Kuřeti. Postupně jsme tak začali přidávat i skladby z něj. Nejdřív samotné “Kuře v hodinkách”, pak “Já a dým”... kousek po kousku. A když se na obzoru objevilo výročí půlstoletí od vydání, tak jsme si teprve řekli, že tu desku uděláme celou. Spojili jsme tak dva repertoáry - nejprve to období před Kuřetem a pak období písniček z alba. Aktuální živák je vlastně kompilací obou těch období.

Bylo pro vás nějak komplikované ty letité písničky znovu zahrát? Mnozí muzikanti přiznávají, že už často i jen po pár letech pauzy naprosto netuší, co kde a jak hráli...?

Vladimír Guma Kulhánek: U mě to nebylo tak těžké. Protože už po Revoluci proběhla taková velká akce v Lucerně, jmenovalo se to Comeback, sešli se tam mnozí muzikanti, kteří se po letech vrátili z ciziny, byl tam mimochodem i ten Honza Kubík, a už tam jsme některé písničky oprašovali. A těch vzpomínek bylo pak za ta další léta několik, a nakonec i proběhla i ta Čtyřicítka a pak ještě koncert k mým pětasedmdesátým narozeninám, takže já jsem si to pořád obnovoval a tak se ty skladby po letech postupně znovu naučil. Zbytek to měl složitější.
Honza Holeček: Hodně pomohlo to, že Pavel Fořt, protože už tenkrát byl velký profesionál a všechno měl zapsané v notách.
Vladimír Guma Kulhánek: On totiž, když se nahrávalo Kuře v hodinkách, měl na starosti aranže všech hostů - Karla Velebného a dalších. Dechy, smyčce... I proto to měl zapsané v notách.
Honza Holeček: Pro mě to byla obrovská pomoc. Pavel prostě rozdal noty, jen Guma je nepotřeboval, a mohli jsme hrát.

Co zpěvy? Party Kuřete v hodinkách jsou položené dost vysoko, a i sám Vladimír Mišík říkal někde před těmi deseti lety, že už měl ve svém věku problém je po letech vůbec zazpívat....

Vladimír Guma Kulhánek: Ano, už při té Čtyřícitce třeba Rám příštích obrazů, následující hned po intru, musel zpívat o tón níž... Stále dál je také pěkně vysoko... Ale tenkrát se takhle vysoko obecně hodně zpívalo, všichni zpěváci to tak tehdy dělali.
Honza Holeček: Bylo to těžké. U mě o to víc, že jsem předtím několik desítek let zpíval prakticky jen anglicky. Ve svých kapelách i s Lubošem Andrštem v Energitu. A najednou jsem měl, poprvé ve svých 52 letech, zpívat česky. Najednou to bylo úplně jiné zpívání. Procházel jsem si ty Kainarovy texty slovo po slovu, učil se správně přízvuky a zpočátku dělal hodně chyb. Ovšem Vláďa to chtěl mít naprosto perfektní. A tu desku každý dobře zná. Navíc mám jiný hlas než Vláďa Mišík - jiné zabarvení, jinou dynamiku - a Ivan Khunt toho zase nezpíval tolik. Takže jsem si to musel udělat po svém. A navíc do toho ještě i hraju na klávesy. Takže ano, bylo to hodně těžké. Ale zatím jsem na koncertě lahví do hlavy nedostal, takže to snad nikoho nenaštvalo, jak to zpívám...

Asi nepřekvapí, že “máničky” z řad pamětníků reagují nadšeně. Co na to ale říká mladé publikum?

Vladimír Guma Kulhánek: Reaguje až překvapivě dobře. A myslím, že je to hlavně kvůli tomu, že jsme se dostali i na festivaly. Myslel jsem, že budeme spíš jen klubová kapela, protože ta hudba je docela náročná, a asi ani není pro běžného posluchače. Ale na všech festivalech jsme měli opravdu enormní úspěch. Což jsme vůbec nečekali, protože bylo jasné, že většina tam přišla úplně na jiné a současnější kapely. Dokonce i v Lokti, kde hráli i Jethro Tull, byli z toho našeho bloku lidé úplně nadšení.
Honza Holeček: Doslova z nich tryskala radost. I jen z toho, že nás vidí na pódiu. A když je takhle pozitivní odezva, tak se to nemůže neodrazit i na našem výkonu - i kdyby člověku třeba zrovna nebylo dobře nebo ho třeba bolely zuby, tak je prostě zatne a jede. Hodně lidí pak za námi chodilo a říkalo, že byli zvědaví, jaké to bude. V jaké budeme formě a jestli to třeba nebude jen odvar toho původního Flamenga. A že byli nadšení.
Vladimír Guma Kulhánek: Poprvé jsme na festivalu zahráli asi na Trutnoff v Brně, a tam z toho všichni byli úplně vyjevení.
Manažerka Petra Macháčková: Mě asi nejvíc překvapily Táborské městské slavnosti. Neuvěřitelná a nesourodá směska interpretů všeho druhu. Po nás vystupovala Dasha, a já jsem si říkala: “Co tady s tím naším bigbítem?” A nakonec to bylo naprosto skvělé, a lidé byli nadšením úplně konsternovaní.
Vladimír Guma Kulhánek: Lidi nějak vycítili, že i když je to “jen starý bigbít”, že je to celé poctivé. Mohli vidět, že všechno opravdu hrajeme, že máme zvukaře, který ovládá analogový pult - zatímco ostatní měli jen digitální záznamy s halfplaybackem. Že my jsme ten “koncert”, zatímco někteří jiní jen “estráda”.
Petra Macháčková: A nejvíc to překvapivě vycítili ti mladí, kteří to předtím nejspíš vůbec neznali. Ta energie a ta muzika je prostě dostaly.
Vladimír Guma Kulhánek: Takové zážitky nám každopádně hodně pomohly. Dodaly nám větší jistotu. Vždycky, když soudný člověk něco dělá, tak má tendence o tom pochybovat. Jestli je to dobré a jestli to má smysl. Pak přijde špatný den a najednou mu všechno připadá marné a zbytečné. Takže právě podobné okamžiky člověka vždy znovu nabijí, dodají mu sílu a je to bezvadné.

Na albu tvoří první polovinu průřez coververzemi a druhou průřez Kuřetem v hodinkách. Podle čeho jste vybírali, které skladby zařadíte?

Honza Holeček: Šlo o tu kontinuitu doby. A důležité také bylo, abychom zachytili současnou koncertní podobu.
Petra Macháčková: Já s klukama jezdím na všechny koncerty a obvykle na nich prodávám merch. To by si měl mimochodem každý muzikant vyzkoušet, protože to je místo, kde se dostane ten úplně nejlepší feedback publika. A lidé mi po koncertě vždy říkali: “To je skvělý, že tu máte Kuře v hodinkách i další nahrávky. Tohle byl ale tak bezvadný koncert - my bychom si nejradši odnesli ten živý zážitek...” Takže já jsem moc stála o to, aby tu desku kapela nahrála na pódiu, a jako živák.

Skladby od kapel jako byli Colosseum asi fanoušky nepřekvapí. Kde jste ale přišli k I´m Walrus z repertoáru Beatles?

Honza Holeček: Oni to sice jsou původně Beatles, ale nás hodně inspirovala živá verze té skladby v podání Spooky Tooth. Je to pro mě naprosto magická skladba.
Vladimír Guma Kulhánek: A hráli jsme ji právě už s původním Flamengem.

Jak bude probíhat křest a výroční koncert k padesátinám Kuřete v hodinkách?

Honza Holeček: To asi ví nejlíp Péťa (smích)
Petra Macháčková: Proběhne 6. listopadu v pražském Lucerna Music Baru, a je to jakési završení toho turné, na kterém jsme už od března. A také tam pokřtíme aktuální album. Budeme tam mít speciální hosty - Petera Lipu, Marka Ebena a Pavla Skálu s Olinem Nejezchlebou. Peter Lipa je tam protože chceme zavzpomínat i na to, jak kluci hráli s Lubošem Andrštem, takže zazní něco z období Peter Lipa & Luboš Andršt Blues Band. Pavel a Olin hráli už na té Čtyřicítce, a oba jsou spojení nejen s Etc, ale Pavel právě i s Bratry Ebeny. Se kterými hraje i bubeník Jirka Zelenka a první desku s nimi nahrával i Vláďa. Takže se vše krásně propojí. Pro Flamengo je považujeme za spřízněné osobnosti a všichni ti hosté budou zároveň i tak trochu kmotři.

Máte nějaké zprávy, co nyní dělají bývalí členové původní sestavy? U Vladimíra Mišíka je to známé, Ivan Khunt už bohužel není mezi námi, ale co ti další - Erno Šedivý a hlavně Jan Kubík?

Honza Holeček: S tím mám dobrou historku. Já jsem se s Ernem Šedivým hodně kamarádil, když tu načas pobýval, a poslední stopa Honzy Kubíka tak pro mě končí na Silvestra 2005, kdy jsme mu s Ernoušem volali. Erno je totiž živel. Takže prostě dostal ten nápad, zavolal na nějakou linku mezinárodních informací, nahlásil tam “Kubík Jan, narozen 1947, bigbíťák, poslední pobyt asi Innsbruck....” Paní byla vyjevená, ale po chvíli hlesla, že tam má spojení na dva... “Dejte mi obě,” reagoval Erno. Vytočil číslo, zvedl to Honza Kubík, a byl v naprostém šoku. “Ernouši, to jsi opravdu ty?” A když byl ujištěn, že ano, tak vznesl zásadní otázku: “ A hele, Ernouši, máš ještě dlouhý vlasy?” (smích) Pak si dlouho povídali, takže jsme se dozvěděli, že už nehraje na saxofon, jen na piano, ale že kapelu má se svým synem Jan und Jan, objíždějí hlavně VIP akce, svatby a tak....
Vladimír Guma Kulhánek: Taky pracoval u nějaké stavební firmy... Majitel měl dixielandovou kapelu, a když zjistil, že je muzikant, tak ho hned přijal, že se mu do ní hodí... Mně se ozval sám, už v roce 1991, kdy nás tam pozval s Lubošem Andrštem a Ondřejem Konrádem, a hráli jsme na nějakém jazzovém festu, přímo na ulici. Hrozně se tehdy dušoval, že hned jak přijede do Prahy, tak spolu musíme zajít na pivo... a od té doby už jsem ho nikdy neviděl.... No a Erno tu nějaký čas byl, ale teď už je zase v Americe. A prý na tom není zdravotně úplně dobře.

Zkoušeli jste hledat a oprašovat i další skladby z historie Flamenga? Jsou ještě nějaké takové?

Honza Holeček: To je hodně zajímavé téma. Díky Petrovi Korálovi, který je nejen hudební publicista, ale i sběratel a tím i tak trochu historik populární hudby, se objevila nahrávka z Mohelnice, kde znějí ještě spíš fragmenty pozdějších skladeb a také skladby z “Kuřete”, které ale tehdy ještě neměly Kainarovy texty, a jsou tak zpívané takovou “svahilštinou”. Hodně tam zpívá Ivan Khunt - i když Vláďa Mišík už tam taky je - a Petr Korál tam právě objevil jakési zárodky tehdy chystaných nových skladeb.
Vladimír “Guma” Kulhánek: Jednu už jsme se pokoušeli hrát a chceme ji dotáhnout.
Honza Holeček: Každopádně tohle je věc, kterou jsme zatím dělat nemuseli, a myslím, že by to mohl být určitý dobrý start do dalšího období, něco, co by nás mohlo dále nasměrovat. Hudebně to určitě půjde, spíš je otázka a trochu se i bojím, jak se po té Kainarově vysoké laťce popasujeme s texty. I Vláďa Mišík někde vyprávěl, jak to pro něj bylo těžké, když chystal první desku s Etc, kde sice hodně zhudebňoval poezii, ale najednou mu chybělo to, že Kainar mu ta slova psal “přímo do pusy” a bylo potřeba se těm básním přizpůsobovat.

Co vlastně Vladimír Mišík na aktuální Flamengo Reunion Session říkal?

Honza Holeček: Já jsem z něj měl velký respekt a trochu se toho i bál, co na to řekne.
Vladimír Guma Kulhánek: Já hodně jezdím na kole. A jednou jsem tak jel přes Letnou, a koukám, Mišík si tam sedí na zahrádce. Tak jsem s ním dal pivo a říkal mu, na co se chystáme, a nakonec se ho i ptal, zda mu to nevadí? “Proč? Vždyť to jsou písničky,” odpověděl mi na to. Myslím, že on to nikdy nebral jako svoje věci - to prostě byly společné skladby Flamenga. My jsme byli kapela - to nebyl “zpěvák a jeho doprovod”. Osobnosti byli všichni, nikdo nebyl důležitější než ostatní, jako je tomu často v dnešních kapelách. Byl to kompaktní celek.

Máte to tak i dnes?

Vladimír Guma Kulhánek: Ano, myslím, že to tak vedeme.
Honza Holeček: Určitě. Zajímavé bylo, když se natáčel dokument pro Českou televizi, tak tam každý měl nějaký svůj “rozhovor”, a já jsem tam spolu s Vláďou Mišíkem, jako tehdejší zpěvák se současným, kde se bavíme o našich zkušenostech - co nám šlo, co nám nešlo, s čím jsme se museli prát... takže můžu navázat na předchozí dotaz a po tomhle říct, že má Vladimír MIšík ten náhled na Flamengo Reunion Session velmi kladný. Je to skvělý a úžasný člověk. A myslím že i on tam oceňuje tu radost a ten kolektivní duch.