Rozhovor s Honzou Ponocným z Circusu Ponorka: Kytara je taková moje anténa pro přenos informací

Honza Ponocný pod hlavičkou Circusu Ponorka právě připravuje své nové album z něhož nedávno vypustil první singl nazvaný ‘Joyride, joyride’. Požádali jsme proto Honzu Ponocného, aby nám pověděl více o svém novém albu, hudbě, inspiracích, zkušenostech a plánech do budoucna.

Jak vznikla myšlenka na nové album?

Mě přijde že u spousty kapel je nejlepší ta první deska, na kterou střádali písničky spoustu let, než se k ní dostali. A ty další už pak sekají jak housky na krámu. Já dělám pořád spoustu jiných věcí - píšu muziku pro filmy a divadla, hrál jsem s Ivanem a Mekym, a tak - a díky tomu jsem neměl dlouho čas se soustředit na vlastní desku. Což vnímám jako zásadní výhodu, protože se mi tak pěkně přirozeně nahromadily písničky za deset let, a je to zas taková další “první deska”.

Jaký je největší rozdíl mezi tímto novým albem a vašimi předchozími nahrávkami?

Pro mě je úplně klíčová věc pořád se vyvíjet. Kdybych měl udělat desku podobnou těm předchozím, radši bych to zabalil. Kytaru mám v ruce každý den asi deset hodin, jak může potvrdit celé moje okolí, které se tím často skvěle baví. Takže ta deska je samozřejmě jiná ve všem - jinak dneska o hudbě přemýšlím, jinak hraju, já jsem jinej… A taky jsou tam samozřejmě jiní hosté, tentokrát docela nóbl, protože v několika písničkách zní živý smyčcový orchestr. Tahle spolupráce vznikla díky festivalu filmové hudby Soundtrack, kde jsme chtěli mé písničky co nejvíc přiblížit jejich filmové podobě, a hrozně se nám to zalíbilo.

Můžete nám prozradit něco více o vizuálním stylu alba?

Vizualita je pro mě zásadní, proto držím u všech alb digipack s černobílým designem a bohatým bookletem. Alba jsou si navzájem podobná, ale každé má svůj vlastní styl. Obal Lost Angeles vychází z fotek, na kterých jsem stylizován jako elektrický jezdec. Moc jsme se při jejich tvorbě s Alicí Nellis a Matějem Cibulkou bavili a přitom mi to přijde v něčem výstižné - je to taková figurka někoho, kdo v tomhle světě přistál z vesmíru a nestačí se divit… to jsem občas já (smích). Album tentokrát poprvé vyjde i na vinylu, což je navíc krásná plocha pro výtvarnou práci, kterou na něm odvedl Michal Kořán.

Jaké jsou vaše plány ohledně koncertů nebo turné v návaznosti na nové album?

Já jsem nikdy hrát nepřestal, takže moje turné je nekonečné už spoustu let - a občas ozvláštněné nějakou specialitou. Například teď v červnu nás čeká koncert na pražském Metronomu zase se smyčci a kapelou, už se těšíme jak se zas uvidíme.

Jaké jsou hlavní inspirace pro vaši hudbu?

Kytara je taková moje anténa pro přenos informací. Cokoliv sleduju, prožívám, nějak přenáším rukama do strun. Jednu ze svých nejdůležitějších písniček jsem napsal při sledování tenisu a dodnes v ní ten rytmus toho míčku slyším.

Můžete nám prozradit něco o procesu vzniku Vašich písní?

Pořád mám v ruce kytaru a jako všichni vedle sebe i mobil. Takže si věčně nahrávám nějaké nápady. Na tom je fajn, že v tom mobilu mám nápady v té nejsyrovější podobě bez nějaké aranže a cizelování - takže když si to pak pustím za měsíc a stejně mi to přijde fajn, už vím že to může fungovat. Pak už dám písničce cokoliv, co cítím že si zaslouží, takže když tam budu slyšet trubku nebo harfu, bude tam. Nedávám si v tomhle žádné hranice. Mám rád když písnička dostane, co ona sama chce.

Jak se Vám v minulosti spolupracovalo s Mekym Žbirkou a Ivanem Králem? Jak Vás tato spolupráce obohatila?

Hraní po boku takových osobností je úplně jiná disciplína. Mám rád se upozadit a být sideman, sloužit jejich písničkám - nemám ambici být pořád uprostřed pódia. Dodnes rád hraju s Vaškem Koubkem. Užívám si obojí, ale samozřejmě po boku hvězd to nejsem tolik já. Když hraju sám, je v tom pro mě mnohem větší svoboda a strašně si to užívám, ale to je asi jasná věc.

Jaký je váš největší hudební sen?

Takhle to asi nemám, že bych si představoval třeba vyprodanou nějakou halu. Pro mě je splněný sen to, jak funguju s muzikou celý život. Uživit se svobodnou tvorbou mi přijde jako zázrak, za který jsem vděčný. Zní to asi příšerně pateticky, ale řekl bych, že žiju svůj sen.

Jaký je váš nejlepší zážitek z koncertu s Circus Ponorkou?

Hrát v klubu, kam přijdou moji posluchači, je taková bezpečná věc, na kterou se vždycky těším. Ale obrovsky mě baví, když mi pod pódiem na nějaké akci začnou tančit pankáči, malé děti a nebo třeba babičky… zkrátka lidé, kteří nejsou moje typická cílovka. Vím, že třeba přišli kvůli něčemu nebo někomu jinému, a moje muzika si je přitáhla. To si moc užívám.

Co byste chtěli, aby posluchači pocítili, když poslouchají vaši hudbu?

Touhu to všechno slyšet znovu, protože je to fakt zasáhlo, pobavilo a nadchlo. Mám strašně rád, když na koncertech vidím stejné tváře opakovaně - beru to jako vyznamenání.