Bez role, bez filtru: Voyten o hudbě, která mluví za něj
01.02.2026:
Herec, který začal zpívat, aby mohl mluvit naplno. Voyten v rozhovoru pro CSMUSIC otevřeně popisuje, jak vznikaly jeho první singly Everything but the Rain a Wanna Try, proč je pro něj hudba jiný vesmír než herectví, jak pozná, že je text hotový, a co ho překvapilo na spolupráci s producenty jako HITMYDM nebo Jakub Moulis. Mluví o vizuální stránce své tvorby, o tom, jak se učí tvořit bez tlaku na trendy, a proč právě teď přichází čas na drzejší a energičtější polohu.
Když jsi vydal Everything but the Rain, popsal jsi ho jako píseň o přijetí. Co bylo tím impulzem, kdy sis řekl: „Teď už to chci říct nahlas"?
Když nad tím přemýšlím, ten impulz přišel už mnohem dřív. Zhruba dva roky před vydáním první písně Everything but the Rain. Myslím, že všechno přišlo samo ve správný čas - od prvotní myšlenky dělat hudbu až po realizaci první skladby. Na některé věci se prostě tlačit nedá, i když mám ve své povaze pravý opak.
Kdyby mi někdo před deseti lety řekl, že budu vydávat hudbu, jen bych se usmál. Dnes mi to ale všechno dává smysl a vím, kam směřuji. Jsem rád, kam se moje umělecká cesta ubírá.
Wanna Try je o vnitřním boji mezi ztrátou a odhodláním. Je to pro tebe pokračování nějaké osobní cesty, nebo úplně nový příběh?
Je to pokračování mé osobní cesty, která v posledních letech otevřela spoustu nových a nečekaných „vedlejších příběhů". Právě proto se k téhle písni budu vracet opakovaně. Téma, které v sobě nese, se mnou pořád rezonuje. Dnes už se necítím stejně jako v době, kdy jsem ji psal, ale to téma je mi stále velmi blízké.
Zároveň má v sobě kus odvahy, která může člověka motivovat. Hodně záleží na tom, v jakém rozpoložení ji posloucháte. Lidé mi psali, že ji slyšeli v dobré i špatné náladě — a pokaždé v ní slyšeli něco jiného, což jen podtrhuje to, že ta píseň vznikala mezi dvěma velmi osobními vnitřními stavy: ztrátou a odhodláním.
Říkáš, že texty musí mít smysl i emoci. Jak poznáš, že je text hotový - že už říká přesně to, co má?
Řídím se vnitřním pocitem.
U Everything but the Rain jsme text přepisovali dvakrát. Tam jsme všichni cítili, kdy je hotovo. Možná i proto, že jsme na tom byli dva.
U Wanna Try jsem text přepisoval čtyřikrát. Ne proto, že by byl špatný, ale protože u některých řádků prostě cítíte, že to ještě není ono. Možná i proto, že neustále hledám nějaké zlepšení. Tohle mám také v povaze.
Obě písně mají úplně jinou produkci. Jaké to je přepínat mezi Jakubem Moulisem a HITMYDM, kteří mají každý úplně jiný hudební svět?
Každý z nich má úplně jiný hudební svět a jiný způsob práce. Pro mě je to spíš obohacující zkušenost, protože se jako interpret učím fungovat v různých přístupech k tvorbě.
HITMYDM je zvyklý na pop a rap. Co tě na jeho přístupu nejvíc překvapilo, když jste spolu začali tvořit?
Určitě jeho profesionalita, zkušenosti a přehled v hudbě. Ale hlavně přístup k celé písni a ke mně jako umělci. Díky němu jsem jako interpret vyrostl. Otevřel mi dveře, které jsem sám hledal.
Videoklip k Wanna Try režíroval Prokop Slezák. Jak probíhalo hledání vizuálního stylu, který by seděl k tak osobnímu tématu?
S Prokopem se známe už pár let a víme o sobě, že máme podobný cit pro vizuální stránku. Nebylo tedy těžké se shodnout na tom, jak by klip mohl vypadat. Poslal jsem mu pár svých nápadů a pocitů z písně, na jejichž základě vytvořil scénář, který jsem místy ještě upravil, a šli jsme do toho. Celý proces byl vlastně rychlý a přirozený. Prokop ze mě dostal něco, co jsem potřeboval dostat ven na kameru. Upřímně jsme měli v záloze ještě jednu verzi videoklipu, kterou jsme nakonec nechali v šuplíku.
Věřím, že to nebyla naše poslední spolupráce.
Cover obou singlů fotila Mia Křižková. Co je pro tebe při vizuální prezentaci nejdůležitější — estetika, emoce, nebo příběh?
Od každého něco, ale u této písně pro mě hrála největší roli estetika. Potřeboval jsem vizuálně přiblížit „snový efekt", který je i v textu: "Thinking about my life, I'm still chasing stars, dreams in my head but they're breaking apart." Bylo pro mě důležité, aby se tenhle obraz promítl nejen do coveru, ale i do videoklipu.
S Miou to probíhalo velmi podobně jako s Prokopem. Tím, že se známe delší dobu a víme, co máme oba rádi, nebyl problém vytvořit vizuál, který k písni přirozeně sedí.
Říkáš, že hudba je pro tebe způsob, jak mluvit „bez role". Co se ti v hudbě říká snáz než v herectví?
V hudbě můžu mluvit přímo. Říkám věci tak, jak je skutečně cítím, a vyprávím svůj příběh.
V herectví vždycky vyprávím příběh někoho jiného, zatímco v hudbě vyprávím ten svůj. A baví mě právě ta polarita mezi těmito dvěma světy.
Herectví máš zažité roky, hudba je pro tebe nový prostor. Co tě na tomhle přechodu nejvíc baví a co tě naopak zaskočilo?
Nejvíc mě baví samotný proces celé tvorby. V hudbě vzniká všechno od nuly - od prvního nápadu až po finální podobu písně.
Co mě zaskočilo, bylo množství detailů a rozhodnutí, která jsou najednou na mně. V herectví je výsledek vždy společná práce mnoha lidí. V hudbě nesu za ten výsledek mnohem větší osobní zodpovědnost.
Vyrůstal jsi na Linkin Park, dnes tě inspirují The Kid LAROI nebo Iann Dior. Co sis z těchhle rozdílných světů vzal do vlastní tvorby?
Vzal jsem si z toho hlavně způsob, jakým dnešní interpreti pracují s emocí v hlase a s autenticitou projevu. Nejde jen o melodii nebo produkci, ale o to, že hlas nese skutečný pocit a příběh. A právě tohle se snažím přenést i do své tvorby. Poslední dobou se taky dost inspiruji u Post Malone nebo MGK.
Říkal jsi, že máš v telefonu napsané celé album. Jak moc se ty nápady mění, když je začneš reálně tvořit ve studiu?
Je to různé. Snažím se mít věci promyšlené dopředu a s týmem řešíme nápady ještě před studiem. Často se ale stane, že to, co funguje na papíře, ve studiu fungovat přestane. A naopak vzniknou nové věci, které by mě mimo studio nenapadly. Beru to už jako přirozenou součást celé tvorby.
Wanna Try má příběhovou strukturu, která se vyvíjí sloku od sloky. Je to něco, co chceš do budoucna rozvíjet, nebo to byla výjimka?
Přiznám se, že to přišlo samo během procesu. Nedokážu říct, jestli takhle budu postupovat u každé další písně. Vím jen, že ke každé přistupuji individuálně. Píseň, kterou dostanu od producenta, si nejdřív potřebuji v klidu poslechnout a „prožít". Teprve potom začínám hledat, jak by z mé strany mohla znít. Každopádně bych to chtěl určitě rozvíjet dále.
Tvůj herecký život je dost nabitý - film, seriály, divadlo, dabing. Jak se do toho všeho vejde hudba, která vyžaduje úplně jiný typ energie?
Sám si na to ještě zvykám. Paradoxně je pro mě nejtěžší právě ta svoboda, kterou hudba přináší. Člověk má tendenci chtít mít všechno perfektní, ale někdy je lepší nad tím tolik nepřemýšlet a nechat věci přirozeně plynout. Je to pro mě stále nové, ale užívám si to.
Z herectví i hudby si navzájem beru věci, které mě posouvají dál — v obou těchto světech zároveň.
Říkáš, že nechceš tvořit podle trendů. Jak odoláváš tlaku dělat „to, co frčí", když hudební scéna je dnes hodně rychlá a algoritmická?
Momentálně tvořím tak, jak to sám cítím. Bez tlaku na algoritmy a trendy. Nechci se svazovat tím, co zrovna „funguje", a vydávat něco, co by nebylo z mé strany upřímné.
Už teď mluvíš o další, energičtější a drzejší písni. Co v tobě probouzí tuhle „rebelskou" polohu a proč ji chceš ukázat právě teď?
Chci ukázat další energii a další polohu sebe sama. Nechci, aby moje tvorba byla na jedno brdo, ale aby měla různé barvy a nálady — tohle si určitě beru z herectví. Zároveň si tím dávám nové výzvy. A právě tím se posouvám dál jako umělec.
Když jsi vydal Everything but the Rain, popsal jsi ho jako píseň o přijetí. Co bylo tím impulzem, kdy sis řekl: „Teď už to chci říct nahlas"?
Když nad tím přemýšlím, ten impulz přišel už mnohem dřív. Zhruba dva roky před vydáním první písně Everything but the Rain. Myslím, že všechno přišlo samo ve správný čas - od prvotní myšlenky dělat hudbu až po realizaci první skladby. Na některé věci se prostě tlačit nedá, i když mám ve své povaze pravý opak.
Kdyby mi někdo před deseti lety řekl, že budu vydávat hudbu, jen bych se usmál. Dnes mi to ale všechno dává smysl a vím, kam směřuji. Jsem rád, kam se moje umělecká cesta ubírá.
Wanna Try je o vnitřním boji mezi ztrátou a odhodláním. Je to pro tebe pokračování nějaké osobní cesty, nebo úplně nový příběh?
Je to pokračování mé osobní cesty, která v posledních letech otevřela spoustu nových a nečekaných „vedlejších příběhů". Právě proto se k téhle písni budu vracet opakovaně. Téma, které v sobě nese, se mnou pořád rezonuje. Dnes už se necítím stejně jako v době, kdy jsem ji psal, ale to téma je mi stále velmi blízké.
Zároveň má v sobě kus odvahy, která může člověka motivovat. Hodně záleží na tom, v jakém rozpoložení ji posloucháte. Lidé mi psali, že ji slyšeli v dobré i špatné náladě — a pokaždé v ní slyšeli něco jiného, což jen podtrhuje to, že ta píseň vznikala mezi dvěma velmi osobními vnitřními stavy: ztrátou a odhodláním.
Říkáš, že texty musí mít smysl i emoci. Jak poznáš, že je text hotový - že už říká přesně to, co má?
Řídím se vnitřním pocitem.
U Everything but the Rain jsme text přepisovali dvakrát. Tam jsme všichni cítili, kdy je hotovo. Možná i proto, že jsme na tom byli dva.
U Wanna Try jsem text přepisoval čtyřikrát. Ne proto, že by byl špatný, ale protože u některých řádků prostě cítíte, že to ještě není ono. Možná i proto, že neustále hledám nějaké zlepšení. Tohle mám také v povaze.
Obě písně mají úplně jinou produkci. Jaké to je přepínat mezi Jakubem Moulisem a HITMYDM, kteří mají každý úplně jiný hudební svět?
Každý z nich má úplně jiný hudební svět a jiný způsob práce. Pro mě je to spíš obohacující zkušenost, protože se jako interpret učím fungovat v různých přístupech k tvorbě.
HITMYDM je zvyklý na pop a rap. Co tě na jeho přístupu nejvíc překvapilo, když jste spolu začali tvořit?
Určitě jeho profesionalita, zkušenosti a přehled v hudbě. Ale hlavně přístup k celé písni a ke mně jako umělci. Díky němu jsem jako interpret vyrostl. Otevřel mi dveře, které jsem sám hledal.
Videoklip k Wanna Try režíroval Prokop Slezák. Jak probíhalo hledání vizuálního stylu, který by seděl k tak osobnímu tématu?
S Prokopem se známe už pár let a víme o sobě, že máme podobný cit pro vizuální stránku. Nebylo tedy těžké se shodnout na tom, jak by klip mohl vypadat. Poslal jsem mu pár svých nápadů a pocitů z písně, na jejichž základě vytvořil scénář, který jsem místy ještě upravil, a šli jsme do toho. Celý proces byl vlastně rychlý a přirozený. Prokop ze mě dostal něco, co jsem potřeboval dostat ven na kameru. Upřímně jsme měli v záloze ještě jednu verzi videoklipu, kterou jsme nakonec nechali v šuplíku.
Věřím, že to nebyla naše poslední spolupráce.
Cover obou singlů fotila Mia Křižková. Co je pro tebe při vizuální prezentaci nejdůležitější — estetika, emoce, nebo příběh?
Od každého něco, ale u této písně pro mě hrála největší roli estetika. Potřeboval jsem vizuálně přiblížit „snový efekt", který je i v textu: "Thinking about my life, I'm still chasing stars, dreams in my head but they're breaking apart." Bylo pro mě důležité, aby se tenhle obraz promítl nejen do coveru, ale i do videoklipu.
S Miou to probíhalo velmi podobně jako s Prokopem. Tím, že se známe delší dobu a víme, co máme oba rádi, nebyl problém vytvořit vizuál, který k písni přirozeně sedí.
Říkáš, že hudba je pro tebe způsob, jak mluvit „bez role". Co se ti v hudbě říká snáz než v herectví?
V hudbě můžu mluvit přímo. Říkám věci tak, jak je skutečně cítím, a vyprávím svůj příběh.
V herectví vždycky vyprávím příběh někoho jiného, zatímco v hudbě vyprávím ten svůj. A baví mě právě ta polarita mezi těmito dvěma světy.
Herectví máš zažité roky, hudba je pro tebe nový prostor. Co tě na tomhle přechodu nejvíc baví a co tě naopak zaskočilo?
Nejvíc mě baví samotný proces celé tvorby. V hudbě vzniká všechno od nuly - od prvního nápadu až po finální podobu písně.
Co mě zaskočilo, bylo množství detailů a rozhodnutí, která jsou najednou na mně. V herectví je výsledek vždy společná práce mnoha lidí. V hudbě nesu za ten výsledek mnohem větší osobní zodpovědnost.
Vyrůstal jsi na Linkin Park, dnes tě inspirují The Kid LAROI nebo Iann Dior. Co sis z těchhle rozdílných světů vzal do vlastní tvorby?
Vzal jsem si z toho hlavně způsob, jakým dnešní interpreti pracují s emocí v hlase a s autenticitou projevu. Nejde jen o melodii nebo produkci, ale o to, že hlas nese skutečný pocit a příběh. A právě tohle se snažím přenést i do své tvorby. Poslední dobou se taky dost inspiruji u Post Malone nebo MGK.
Říkal jsi, že máš v telefonu napsané celé album. Jak moc se ty nápady mění, když je začneš reálně tvořit ve studiu?
Je to různé. Snažím se mít věci promyšlené dopředu a s týmem řešíme nápady ještě před studiem. Často se ale stane, že to, co funguje na papíře, ve studiu fungovat přestane. A naopak vzniknou nové věci, které by mě mimo studio nenapadly. Beru to už jako přirozenou součást celé tvorby.
Wanna Try má příběhovou strukturu, která se vyvíjí sloku od sloky. Je to něco, co chceš do budoucna rozvíjet, nebo to byla výjimka?
Přiznám se, že to přišlo samo během procesu. Nedokážu říct, jestli takhle budu postupovat u každé další písně. Vím jen, že ke každé přistupuji individuálně. Píseň, kterou dostanu od producenta, si nejdřív potřebuji v klidu poslechnout a „prožít". Teprve potom začínám hledat, jak by z mé strany mohla znít. Každopádně bych to chtěl určitě rozvíjet dále.
Tvůj herecký život je dost nabitý - film, seriály, divadlo, dabing. Jak se do toho všeho vejde hudba, která vyžaduje úplně jiný typ energie?
Sám si na to ještě zvykám. Paradoxně je pro mě nejtěžší právě ta svoboda, kterou hudba přináší. Člověk má tendenci chtít mít všechno perfektní, ale někdy je lepší nad tím tolik nepřemýšlet a nechat věci přirozeně plynout. Je to pro mě stále nové, ale užívám si to.
Z herectví i hudby si navzájem beru věci, které mě posouvají dál — v obou těchto světech zároveň.
Říkáš, že nechceš tvořit podle trendů. Jak odoláváš tlaku dělat „to, co frčí", když hudební scéna je dnes hodně rychlá a algoritmická?
Momentálně tvořím tak, jak to sám cítím. Bez tlaku na algoritmy a trendy. Nechci se svazovat tím, co zrovna „funguje", a vydávat něco, co by nebylo z mé strany upřímné.
Už teď mluvíš o další, energičtější a drzejší písni. Co v tobě probouzí tuhle „rebelskou" polohu a proč ji chceš ukázat právě teď?
Chci ukázat další energii a další polohu sebe sama. Nechci, aby moje tvorba byla na jedno brdo, ale aby měla různé barvy a nálady — tohle si určitě beru z herectví. Zároveň si tím dávám nové výzvy. A právě tím se posouvám dál jako umělec.
Autor: Martin Čáslavský, CSMUSIC