Zrní Alternativní rock
Česko , 2001
Jsme Zrní. Něžný artbrut, kladenskej uhelnej zen. Na hudbě nás baví objevovat nový možnosti a kombinace. Hrát si, bejt spolu v hudební krajině, kterou společně vytváříme. Baví nás zkoumat, vyjadřovat a sdílet svý pocity. Většina našich písniček vzniká společnou improvizací. Hodně nás inspiruje příroda, její trvalý principy, krajina, lidová hudba, ale stejně tak vycházíme i ze současný, rychlý, elektronický doby, která přináší zvuky strojů, aut, měst, specifický lidský pocity a situace, i nový hudební možnosti. Zpíváme česky. Je nás pět. Hrajeme spolu od roku 2001 pořád ve stejnym složení. Hudbou chceme šířit chuť pozorovat, fascinovat se, brát život jako hru a velkej zážitek. Na outfit sere pes. Zrní je hra, kladenskej uhelnej zen.
Potkali jsme se na gymnáziu. Roztroušený v různých třídách, na chodbách jsme se párkrát potkali, jak si neseme svoje nástroje, seznámili se s tím, že si v pražský Celetný ulici budeme vydělávat hranim do klobouku. Jezdili jsme studenti-stopem o víkendech Kladno-Praha, na ulici pak hráli: housle, flétna, kytara, zpěv, někdy nějaký bicí, a s pár stovkama jsme se vraceli. Pamatuju si jak hrajeme 23.prosince, tenkrát jenom ve dvou, vážnohudebně: flétna s houslema, ruce jsou zmrzlý a půl hodiny jsme obklopený zvědavýma dětma školkovejma s paní učitelkou, je to milý, ruce rudý, turisti se k nám nedostanou a my nevyděláváme nic, pak policie: „tak pánové..“ a my jedeme domu. Neni na dárky.
Ale cosi záhadnýho nás na tom neuvěřitelně bavilo. Postupně jsme se začali scházet častěji, skamarádili jsme se přes muziku skrznaskrz, jezdili na vandry, vandrovali, a všude s nástrojema. Začali jsme si dělat vlastní písničky a slíbili si věrnost na život a na smrt, a taky že budeme nejslavnější kapela všech dob. Pojmenovali jsme to Zrní. Někde od tenkrát nemáme víkendy jiný než zkouškový. Zkoušíme. Nejdřív u nás ve sklepě, pak si platíme zkušebnu-světlou, prostornou a drahou, a teď už zas ve sklepě. Tmavym a chladnym. Ve sklepě našeho basisty už několikátym rokem, pátek, sobota, neděle, se zázračnou tolerancí jeho rodičů, kteří nad námi pochutnávají si na nedělním svátečním obědě a sklenky se natřásají.
Potkali jsme se na gymnáziu. Roztroušený v různých třídách, na chodbách jsme se párkrát potkali, jak si neseme svoje nástroje, seznámili se s tím, že si v pražský Celetný ulici budeme vydělávat hranim do klobouku. Jezdili jsme studenti-stopem o víkendech Kladno-Praha, na ulici pak hráli: housle, flétna, kytara, zpěv, někdy nějaký bicí, a s pár stovkama jsme se vraceli. Pamatuju si jak hrajeme 23.prosince, tenkrát jenom ve dvou, vážnohudebně: flétna s houslema, ruce jsou zmrzlý a půl hodiny jsme obklopený zvědavýma dětma školkovejma s paní učitelkou, je to milý, ruce rudý, turisti se k nám nedostanou a my nevyděláváme nic, pak policie: „tak pánové..“ a my jedeme domu. Neni na dárky.
Ale cosi záhadnýho nás na tom neuvěřitelně bavilo. Postupně jsme se začali scházet častěji, skamarádili jsme se přes muziku skrznaskrz, jezdili na vandry, vandrovali, a všude s nástrojema. Začali jsme si dělat vlastní písničky a slíbili si věrnost na život a na smrt, a taky že budeme nejslavnější kapela všech dob. Pojmenovali jsme to Zrní. Někde od tenkrát nemáme víkendy jiný než zkouškový. Zkoušíme. Nejdřív u nás ve sklepě, pak si platíme zkušebnu-světlou, prostornou a drahou, a teď už zas ve sklepě. Tmavym a chladnym. Ve sklepě našeho basisty už několikátym rokem, pátek, sobota, neděle, se zázračnou tolerancí jeho rodičů, kteří nad námi pochutnávají si na nedělním svátečním obědě a sklenky se natřásají.