Pacifik Country
Česko , 1971
Začátky (1971 - 1975)
Hořký konec šedesátých let se označuje za období největší poválečné popularity trampských písní. Snad to je právě kvůli jejich lidskosti, že spojují lidi v těch nejtěžších dobách. A jistě k tomu tehdy přispěl i fakt, že zakázané ovoce nejvíce chutná.
A chuť na něj byla veliká. Začínají se proto objevovat první profesionální soubory tohoto žánru – K.T.O. neboli Kamarádi táborových ohňů, Spirituál kvintet, Greenhorns či Rangers.
Nejvíce koncertů se koná v podzemním sále ministerstva obchodu. Jejich hlavními tahači byli bezpochyby Jan „Krisťák“ Čapek a večery s názvem „ Trail songs“. Mezi účinkujícími se mimo jiné objevují i dvě kapely, které se nejvíce zasloužili o vznik Pacifiku – folkový Drnkači a trampská skupina Mantrap.
Drnkači se ocitají se svými stále více vyumělkovanými a v důsledku toho i značně neosobními hlasovými úpravami na slepé koleji, což spěje k rychlému rozpadu kapely. Tehdejší novomanželé Helena a Vašek Maršálkovi hledají novou cestu.
Mantrap zase na finále Porty 1970 v Ústí nad Labem zjišťuje, že v konkurenci kapel jako například Skarabeus nebo Hoboes lehce zaostává. Cítí, že jejich možnosti jsou vyčerpány a čekají na impuls, který jim ukáže další směr. Tím se nakonec stali manželé Maršálkovi, kteří jim nabídli spolupráci.
Tony Linhart vymyslel pro skupinu jméno Pacifik, složil první písně a přivedl basistu Jiřího Cipra. Ke skupině se také přidává Hana Veselá (později se vdá a její příjmení se změní na Sýkorová).
Pětičlenná kapela se vydává na pražské kolo Porty 1971. Na atmosféře ve smíchovském kulturáku nebylo znát, že i Porta prodělává v té době problémy. Hlediště bylo nabité.
Jednou ze čtyřech písní, které Pacifik předvedl, byla i ta dosud nejznámější z jejich tvorby - Velrybářská výprava. Publikum jásalo a za sborového „umí“ byl zapečetěn jejich úspěšný start. Pacifik suverénně zvítězil a postoupil do finále Porty v Karviné, kde získal 2. místo.
Rozjezd byl tedy zdařilý, leč kapele chyběl sólový nástroj. Proto se k ní přidává talentovaný kytarista Miloš Tůma.
Pacifik si začal budovat svou popularitu a koncert stíhal koncert.
V Portě 1972, přestěhované do Sokolova, zvítězil v kategorii Moderní trampská píseň a od té doby se v povědomí lidí definitivně zařadil k čistě trampským kapelám. A to i přes velkou snahu se z něj vymanit a odhalit tajemství jiných končin.
Rok 1973 lze pro Pacifik označit za velice úspěšný. Vyhrál Portu v Litomyšli a s písněmi Velká vlaková loupež a Poraněný koleno autorskou Portu v Hostomicích u Bíliny.
V Malostranské besedě se začínají pořádat Potlachy. Éra Potlachů je jednou z nejhezčích etap historie kapely. Účinkovala na nich s bratry Ryvolovými a skupinou Hoboes. Pod tíhou sázky a jako návrat k Foglarovkám zde vznikli Rychlé šípy Wabiho Ryvoly a Tonyho Cesta do Stínadel.
Helena Maršálková otěhotněla a poslední vystoupení před narozením jejího syna Ondřeje bylo na Portě 1974 ve Svitavách. Mateřské povinnosti matce většinou zaberou dost jejího času. Pacifik však snesl i tuto zkoušku.
Na pražském Výstavišti, tehdejším PKOJF neboli Fučíkárně (později trampy překřtěné na „Fučbar“), začínaly podvečery s názvem „Setkání u srubu“. Pacifik v nich vystupoval s Pepou „Buřtem“ Braunem a Červánkem. Poprvé se „do srubu“ přišlo ohřát asi 20 lidí. Za rok už jich bylo okolo 800.
„Setkání u srubu“ se přejmenovalo na „Country podvečery“ a pokračovalo vždy v létě až do roku 1990. Na jevišti se vystřídala většina známých jmen, která držela na své hrudi břímě naší folkové scény.
Dlouhou dobu vydržel Pacifik v původní sestavě. A to i přes to, že to neměl od doby, kdy Miloš Tůma nesložil kvalifikační zkoušku u Pražského kulturního střediska, když tvrdil, že NDR je sovětská okupační zóna a autor písně Kde domov můj je Bedřich Smetana, zrovna jednoduché. Dostat se do televize nebo do rozhlasu byl jen neuskutečnitelný sen. Na konci tunelu však bývá světlo, a tak v roce 1975 natočil Supraphon desku Písně dlouhejch cest, na které se podílel i Pacifik. Bylo prodáno přes sto tisíc kusů.
(1976– 1985)
Přišel čas kapelu profesionalizovat, k čemuž bylo potřeba zapojit veškeré úsilí a hlavně na sobě hodně zapracovat. Jenže členové Pacifiku byli unaveni, nechtělo se jim vystupovat o víkendech, a zdálo se, že za nedlouho zmizí kapela z povrchu zemského. K větší aktivitě moc nepřispívaly ani vrtochy Miloše Tůmy.
Snaha o nalezení nových tvůrčích sil se odrazila v Malostranské besedě s novou, slibnou zpěvačkou, první interpretkou písničky Karlínský nábřeží. Po fiasku, který s ní inkasovala, se zpěvačka omluvila a píseň připadla Heleně Maršálkové, jenž s ní měla u diváků v Lucerně obrovský úspěch. Kritika také psala pochvalně, byla ráda, že se tento styl hudby konečně dočkal zpestření.
Pacifik se probral a otřel unavená víčka. Hanku Sýkorovou ale zavolaly rodinné povinnosti, jako náhrada přišla Marcela Voborská ze skupiny Louisiana. Při další mateřské dovolené Hanky Sýkorové přišla Věra Čiháková (Smolaři a Formani). Další změnu v sestavě zapříčinil banjista Dr. Jiří Jeřábek. Ten s Pacifikem ale nepůsobil dlouho, stačil se akorát jednou na pódiu poprat s Milošem Tůmou. Kvůli jeho choutkám na vyhození většiny členů mu byla ukázána záda.
Když skončily Potlachy v Malostranské besedě, hledal Pacifik nové možnosti pro pravidelné pořady. Účinkoval v „Hajnovce“, v klubu Řeznická, ve Vysokoškolském klubu, jednou měsíčně Na Petynce a vůbec všude, kde se dalo.
Sólový kytarista Pepa Blažejovský (dříve Taxmeni) přebírá roku 1980 místo Miloše Tůmy. S ním chytá Pacifik druhý dech. Pepa totiž přichází i s písněmi Džínová láska a Hej kočí, jež se objeví na prvním pacifickém LP, pojmenovaném Velrybářská výprava, které slaví mimořádný ohlas.
Pacifik však touží po plnějším zvuku a přibírá Vladimíra Vodvářku (dříve Taxmeni) na foukací harmoniku, bubeníka Petra Šplíchala, u basy vystřídá Jiřího Cipra miláček publika Otakar Janovský, známější pod jménem „Bandaska“. Tímto se však kompletně mění dosavadní zvuk Pacifiku. Novoty mají vždy své odpůrce i fanoušky...
Helenu Maršálkovou přepadne ctižádost být konečně profesionální. Jenže její muž by radši chodil na ryby, Tony Linhart se věnuje svému zaměstnání, Hanka Sýkorová má rodinu... A tak Helena přijímá nabídku přestoupit do kapely Tomáše Linky. Pacifiku odchází přední sólistka. Václav Maršálek si také zahrává s myšlenkou, že odejde. Za čtrnáct dní ho však naštěstí přejde. Místo Heleny se vrací Marcela Voborská. Bohudík se vše ustálo a nic nekončí.
(1986– současnost)
Kombinace bicích, elektrické kytary a elektrické basy nebyli pro trampskou píseň to pravé. Pacifik se sice už ukazuje v televizi a proniká do rozhlasu, jenže má starosti s repertoárem. Nové písně se přizpůsobovaly zvuku kapely, nejvíce vynikaly hlasy Hanky Sýkorové a Marcely Voborské.
Mínusem také bylo, že se kvůli studiím vydal Otakar Janovský („Bandaska“) svou vlastní cestou. Nahradil ho Bedřich Švácha.
Pacifik postupně vydává několik singlů a zapojuje se do projektu Trampská dvorana. Písně Zlatý údolí, Vyznání, První dáma country, Táhnu dál mají úspěch. To dodá nový podnět k další tvorbě - vzniká píseň RAF a natáčí se Trubadúr, Krysař a král.
A máme tu listopad 1989. Kdo ten velký přelom neprožil, nepochopí co znamenala možnost najednou svobodně tvořit a hrát, vyjednat vystoupení bez mocnějších známých... V nových podmínkách se musel ale každý nejprve zorientovat.
Pacifik se nejdříve nadchl pro nápad o sdružení žánrově příbuzných muzikantů v „Asociaci Country Music“ (ACM). Brzo ho však nadšení přešlo, to když profesionálnější členové chtěli prosazovat jen své zájmy. Světlým okamžikem v asociaci bylo jen vystoupení na pražském Výstavišti v „Cestě na severozápad“.
To byl rok 1990. Country už nebylo zakázané a alegorie v textech ztrácely svůj význam.
V té době také vzniklo dílo Vandr do padesátejch, kterého se účastnili i někteří členové Pacifiku. Obsahovalo dosud nepublikované písně z padesátých let a dodnes zasluhuje pozornost. I přes nechvalné kritiky mělo velkou odezvu od fanoušků. Trampské písně začaly být na roztrhání. Vydavatelství začala vydávat stále více kýčů a trampská píseň spěla do záhuby.
V té době vydává Pacifik to nejlepší z jejich tvorby z 80. let – elpíčko Stopy sešlapanejch bot a dostává za 50 tisíc prodaných kusů svou první Zlatou desku.
Po tomto úspěchu si Pacifik zahrává s myšlenkou vrátit se k původnímu zvuku bez elektrických efektů a vzniká klubový pořad „Legendy Pacifiku“. Dvakrát do stejné řeky nevstoupíš, i přesto se k Legendám ale za jakousi dobu přidává bývalá členka Helena Maršálková. Jednou se totiž z vyprodaného koncertu omluvily obě zpěvačky (Marcela Voborská a Hana Sýkorová) a Tony Linhart zavolal Heleně o pomoc. Ta bez váhání souhlasila a tím dostaly „Legendy Pacifiku“ novou a definitivní podobu a vrátily se tam, kde Pacifik kdysi začal.
Třetí album Pacifiku Velká vlaková loupež zůstalo oproti předešlé desce v ústranní. „Legendy“ byly pro pořadatele finančně výhodnější, a proto původní Pacifik přestává v podstatě existovat. Aby však nezanikl úplně, vytrácejí se z názvu ony nafoukané „legendy“ a setrvává tu čtyřčlenný Pacifik.
Po čase hledání se v členech vzbudí nový zárodek k tvorbě písní, natočí album Tulácký amulet a zase se vrací do Malostranské besedy. Fanoušci vylézají ze svých spacáků a volají po nových a nových výtvorech.
Přichází indiánský pokus a album s názvem Oheň ,voda,vítr . Po něm dvě další profilová alba Půlnoc na řasách a Vyznání .Z výběru písní a dokonce i ze samotných nahrávek přímo čiší, že Pacifik pluje v klidných vodách a nějak necítí potřebu něčím provokovat. Prostě, jsme tady! A máte nás takové, jaké jste nás chtěli.
Největší zájem se obrací k výběrovému dvojcédéčku 30 let Pacifiku , které má ještě dodatek s názvem Kristova léta . V poklidných vodách a spokojených časech si nikdo v kapele neuvědomuje, že Pepa Blažejovský začíná mít vážné zdravotní problémy. A pak odejde najednou, rychle, bez varování a nevezme si sebou ani mobil. Stalo se to těsně před Vánocemi roku 2004. Ten den byl sychravý, podmračený a vůbec protivný. Byla to středa 22. prosince a večer Potlach v Malostranské Besedě. Pacifik to vystoupení nezrušil a diváci pochopili. Místo, kde sedával Pepa Blažejovský se svojí kytarou bylo prázdné a Pacifik absolvoval jeden z nejtěžších koncertů ve své historii.
Škarohlídi říkali, že teď to Pacifik zabalí a bylo také dost těch, kteří mu drželi palce. Po čase se našel kytarista, kterému styl Pacifiku seděl. Tím Byl František Nedvěd mladší, syn našeho dobrého kamaráda a kolegy z branže.Život jde dál a jsme opět čtyři. Spíš by se dalo říct, že je nás dneska pět. Pepa Blažejovský totiž jezdí stále s námi. Ve vzpomínkách i v písních. Ale to už jsme přímo v současnosti. Náš staronový rychlovlak míjí nádraží i nádražíčka. Míjí samoty, projíždí tunely a hrabe se vzhůru klikatým údolím. Nad tratí má nejraději modrou oblohu. A vy mu nezapomeňte na cestu zalomit palec!
V květnu roku 2007 odchází z Pacifiku tvořit svůj vlastní soubor mladý František Nedvěd. Na doporučení Saši Ryvolové přichází na jeho místo Honza Frühwirt zvaný Andělín. Jeho elán, nadšení a v neposlední řadě kumšt strhává ostatní. Pacifik se probouzí z jakési ospalé letargie (pokolikáté už?) a začíná, k radosti všech, opět šlapat. Honza Frühwirt nebo lépe Andělín je nejen kytarový mág, ale i výborný zpěvák. Pacifik, jakoby zázrakem omládl a Tony Linhart dokonce přestal přemýšlet, do kterého parku bude chodit krmit holuby.
Hořký konec šedesátých let se označuje za období největší poválečné popularity trampských písní. Snad to je právě kvůli jejich lidskosti, že spojují lidi v těch nejtěžších dobách. A jistě k tomu tehdy přispěl i fakt, že zakázané ovoce nejvíce chutná.
A chuť na něj byla veliká. Začínají se proto objevovat první profesionální soubory tohoto žánru – K.T.O. neboli Kamarádi táborových ohňů, Spirituál kvintet, Greenhorns či Rangers.
Nejvíce koncertů se koná v podzemním sále ministerstva obchodu. Jejich hlavními tahači byli bezpochyby Jan „Krisťák“ Čapek a večery s názvem „ Trail songs“. Mezi účinkujícími se mimo jiné objevují i dvě kapely, které se nejvíce zasloužili o vznik Pacifiku – folkový Drnkači a trampská skupina Mantrap.
Drnkači se ocitají se svými stále více vyumělkovanými a v důsledku toho i značně neosobními hlasovými úpravami na slepé koleji, což spěje k rychlému rozpadu kapely. Tehdejší novomanželé Helena a Vašek Maršálkovi hledají novou cestu.
Mantrap zase na finále Porty 1970 v Ústí nad Labem zjišťuje, že v konkurenci kapel jako například Skarabeus nebo Hoboes lehce zaostává. Cítí, že jejich možnosti jsou vyčerpány a čekají na impuls, který jim ukáže další směr. Tím se nakonec stali manželé Maršálkovi, kteří jim nabídli spolupráci.
Tony Linhart vymyslel pro skupinu jméno Pacifik, složil první písně a přivedl basistu Jiřího Cipra. Ke skupině se také přidává Hana Veselá (později se vdá a její příjmení se změní na Sýkorová).
Pětičlenná kapela se vydává na pražské kolo Porty 1971. Na atmosféře ve smíchovském kulturáku nebylo znát, že i Porta prodělává v té době problémy. Hlediště bylo nabité.
Jednou ze čtyřech písní, které Pacifik předvedl, byla i ta dosud nejznámější z jejich tvorby - Velrybářská výprava. Publikum jásalo a za sborového „umí“ byl zapečetěn jejich úspěšný start. Pacifik suverénně zvítězil a postoupil do finále Porty v Karviné, kde získal 2. místo.
Rozjezd byl tedy zdařilý, leč kapele chyběl sólový nástroj. Proto se k ní přidává talentovaný kytarista Miloš Tůma.
Pacifik si začal budovat svou popularitu a koncert stíhal koncert.
V Portě 1972, přestěhované do Sokolova, zvítězil v kategorii Moderní trampská píseň a od té doby se v povědomí lidí definitivně zařadil k čistě trampským kapelám. A to i přes velkou snahu se z něj vymanit a odhalit tajemství jiných končin.
Rok 1973 lze pro Pacifik označit za velice úspěšný. Vyhrál Portu v Litomyšli a s písněmi Velká vlaková loupež a Poraněný koleno autorskou Portu v Hostomicích u Bíliny.
V Malostranské besedě se začínají pořádat Potlachy. Éra Potlachů je jednou z nejhezčích etap historie kapely. Účinkovala na nich s bratry Ryvolovými a skupinou Hoboes. Pod tíhou sázky a jako návrat k Foglarovkám zde vznikli Rychlé šípy Wabiho Ryvoly a Tonyho Cesta do Stínadel.
Helena Maršálková otěhotněla a poslední vystoupení před narozením jejího syna Ondřeje bylo na Portě 1974 ve Svitavách. Mateřské povinnosti matce většinou zaberou dost jejího času. Pacifik však snesl i tuto zkoušku.
Na pražském Výstavišti, tehdejším PKOJF neboli Fučíkárně (později trampy překřtěné na „Fučbar“), začínaly podvečery s názvem „Setkání u srubu“. Pacifik v nich vystupoval s Pepou „Buřtem“ Braunem a Červánkem. Poprvé se „do srubu“ přišlo ohřát asi 20 lidí. Za rok už jich bylo okolo 800.
„Setkání u srubu“ se přejmenovalo na „Country podvečery“ a pokračovalo vždy v létě až do roku 1990. Na jevišti se vystřídala většina známých jmen, která držela na své hrudi břímě naší folkové scény.
Dlouhou dobu vydržel Pacifik v původní sestavě. A to i přes to, že to neměl od doby, kdy Miloš Tůma nesložil kvalifikační zkoušku u Pražského kulturního střediska, když tvrdil, že NDR je sovětská okupační zóna a autor písně Kde domov můj je Bedřich Smetana, zrovna jednoduché. Dostat se do televize nebo do rozhlasu byl jen neuskutečnitelný sen. Na konci tunelu však bývá světlo, a tak v roce 1975 natočil Supraphon desku Písně dlouhejch cest, na které se podílel i Pacifik. Bylo prodáno přes sto tisíc kusů.
(1976– 1985)
Přišel čas kapelu profesionalizovat, k čemuž bylo potřeba zapojit veškeré úsilí a hlavně na sobě hodně zapracovat. Jenže členové Pacifiku byli unaveni, nechtělo se jim vystupovat o víkendech, a zdálo se, že za nedlouho zmizí kapela z povrchu zemského. K větší aktivitě moc nepřispívaly ani vrtochy Miloše Tůmy.
Snaha o nalezení nových tvůrčích sil se odrazila v Malostranské besedě s novou, slibnou zpěvačkou, první interpretkou písničky Karlínský nábřeží. Po fiasku, který s ní inkasovala, se zpěvačka omluvila a píseň připadla Heleně Maršálkové, jenž s ní měla u diváků v Lucerně obrovský úspěch. Kritika také psala pochvalně, byla ráda, že se tento styl hudby konečně dočkal zpestření.
Pacifik se probral a otřel unavená víčka. Hanku Sýkorovou ale zavolaly rodinné povinnosti, jako náhrada přišla Marcela Voborská ze skupiny Louisiana. Při další mateřské dovolené Hanky Sýkorové přišla Věra Čiháková (Smolaři a Formani). Další změnu v sestavě zapříčinil banjista Dr. Jiří Jeřábek. Ten s Pacifikem ale nepůsobil dlouho, stačil se akorát jednou na pódiu poprat s Milošem Tůmou. Kvůli jeho choutkám na vyhození většiny členů mu byla ukázána záda.
Když skončily Potlachy v Malostranské besedě, hledal Pacifik nové možnosti pro pravidelné pořady. Účinkoval v „Hajnovce“, v klubu Řeznická, ve Vysokoškolském klubu, jednou měsíčně Na Petynce a vůbec všude, kde se dalo.
Sólový kytarista Pepa Blažejovský (dříve Taxmeni) přebírá roku 1980 místo Miloše Tůmy. S ním chytá Pacifik druhý dech. Pepa totiž přichází i s písněmi Džínová láska a Hej kočí, jež se objeví na prvním pacifickém LP, pojmenovaném Velrybářská výprava, které slaví mimořádný ohlas.
Pacifik však touží po plnějším zvuku a přibírá Vladimíra Vodvářku (dříve Taxmeni) na foukací harmoniku, bubeníka Petra Šplíchala, u basy vystřídá Jiřího Cipra miláček publika Otakar Janovský, známější pod jménem „Bandaska“. Tímto se však kompletně mění dosavadní zvuk Pacifiku. Novoty mají vždy své odpůrce i fanoušky...
Helenu Maršálkovou přepadne ctižádost být konečně profesionální. Jenže její muž by radši chodil na ryby, Tony Linhart se věnuje svému zaměstnání, Hanka Sýkorová má rodinu... A tak Helena přijímá nabídku přestoupit do kapely Tomáše Linky. Pacifiku odchází přední sólistka. Václav Maršálek si také zahrává s myšlenkou, že odejde. Za čtrnáct dní ho však naštěstí přejde. Místo Heleny se vrací Marcela Voborská. Bohudík se vše ustálo a nic nekončí.
(1986– současnost)
Kombinace bicích, elektrické kytary a elektrické basy nebyli pro trampskou píseň to pravé. Pacifik se sice už ukazuje v televizi a proniká do rozhlasu, jenže má starosti s repertoárem. Nové písně se přizpůsobovaly zvuku kapely, nejvíce vynikaly hlasy Hanky Sýkorové a Marcely Voborské.
Mínusem také bylo, že se kvůli studiím vydal Otakar Janovský („Bandaska“) svou vlastní cestou. Nahradil ho Bedřich Švácha.
Pacifik postupně vydává několik singlů a zapojuje se do projektu Trampská dvorana. Písně Zlatý údolí, Vyznání, První dáma country, Táhnu dál mají úspěch. To dodá nový podnět k další tvorbě - vzniká píseň RAF a natáčí se Trubadúr, Krysař a král.
A máme tu listopad 1989. Kdo ten velký přelom neprožil, nepochopí co znamenala možnost najednou svobodně tvořit a hrát, vyjednat vystoupení bez mocnějších známých... V nových podmínkách se musel ale každý nejprve zorientovat.
Pacifik se nejdříve nadchl pro nápad o sdružení žánrově příbuzných muzikantů v „Asociaci Country Music“ (ACM). Brzo ho však nadšení přešlo, to když profesionálnější členové chtěli prosazovat jen své zájmy. Světlým okamžikem v asociaci bylo jen vystoupení na pražském Výstavišti v „Cestě na severozápad“.
To byl rok 1990. Country už nebylo zakázané a alegorie v textech ztrácely svůj význam.
V té době také vzniklo dílo Vandr do padesátejch, kterého se účastnili i někteří členové Pacifiku. Obsahovalo dosud nepublikované písně z padesátých let a dodnes zasluhuje pozornost. I přes nechvalné kritiky mělo velkou odezvu od fanoušků. Trampské písně začaly být na roztrhání. Vydavatelství začala vydávat stále více kýčů a trampská píseň spěla do záhuby.
V té době vydává Pacifik to nejlepší z jejich tvorby z 80. let – elpíčko Stopy sešlapanejch bot a dostává za 50 tisíc prodaných kusů svou první Zlatou desku.
Po tomto úspěchu si Pacifik zahrává s myšlenkou vrátit se k původnímu zvuku bez elektrických efektů a vzniká klubový pořad „Legendy Pacifiku“. Dvakrát do stejné řeky nevstoupíš, i přesto se k Legendám ale za jakousi dobu přidává bývalá členka Helena Maršálková. Jednou se totiž z vyprodaného koncertu omluvily obě zpěvačky (Marcela Voborská a Hana Sýkorová) a Tony Linhart zavolal Heleně o pomoc. Ta bez váhání souhlasila a tím dostaly „Legendy Pacifiku“ novou a definitivní podobu a vrátily se tam, kde Pacifik kdysi začal.
Třetí album Pacifiku Velká vlaková loupež zůstalo oproti předešlé desce v ústranní. „Legendy“ byly pro pořadatele finančně výhodnější, a proto původní Pacifik přestává v podstatě existovat. Aby však nezanikl úplně, vytrácejí se z názvu ony nafoukané „legendy“ a setrvává tu čtyřčlenný Pacifik.
Po čase hledání se v členech vzbudí nový zárodek k tvorbě písní, natočí album Tulácký amulet a zase se vrací do Malostranské besedy. Fanoušci vylézají ze svých spacáků a volají po nových a nových výtvorech.
Přichází indiánský pokus a album s názvem Oheň ,voda,vítr . Po něm dvě další profilová alba Půlnoc na řasách a Vyznání .Z výběru písní a dokonce i ze samotných nahrávek přímo čiší, že Pacifik pluje v klidných vodách a nějak necítí potřebu něčím provokovat. Prostě, jsme tady! A máte nás takové, jaké jste nás chtěli.
Největší zájem se obrací k výběrovému dvojcédéčku 30 let Pacifiku , které má ještě dodatek s názvem Kristova léta . V poklidných vodách a spokojených časech si nikdo v kapele neuvědomuje, že Pepa Blažejovský začíná mít vážné zdravotní problémy. A pak odejde najednou, rychle, bez varování a nevezme si sebou ani mobil. Stalo se to těsně před Vánocemi roku 2004. Ten den byl sychravý, podmračený a vůbec protivný. Byla to středa 22. prosince a večer Potlach v Malostranské Besedě. Pacifik to vystoupení nezrušil a diváci pochopili. Místo, kde sedával Pepa Blažejovský se svojí kytarou bylo prázdné a Pacifik absolvoval jeden z nejtěžších koncertů ve své historii.
Škarohlídi říkali, že teď to Pacifik zabalí a bylo také dost těch, kteří mu drželi palce. Po čase se našel kytarista, kterému styl Pacifiku seděl. Tím Byl František Nedvěd mladší, syn našeho dobrého kamaráda a kolegy z branže.Život jde dál a jsme opět čtyři. Spíš by se dalo říct, že je nás dneska pět. Pepa Blažejovský totiž jezdí stále s námi. Ve vzpomínkách i v písních. Ale to už jsme přímo v současnosti. Náš staronový rychlovlak míjí nádraží i nádražíčka. Míjí samoty, projíždí tunely a hrabe se vzhůru klikatým údolím. Nad tratí má nejraději modrou oblohu. A vy mu nezapomeňte na cestu zalomit palec!
V květnu roku 2007 odchází z Pacifiku tvořit svůj vlastní soubor mladý František Nedvěd. Na doporučení Saši Ryvolové přichází na jeho místo Honza Frühwirt zvaný Andělín. Jeho elán, nadšení a v neposlední řadě kumšt strhává ostatní. Pacifik se probouzí z jakési ospalé letargie (pokolikáté už?) a začíná, k radosti všech, opět šlapat. Honza Frühwirt nebo lépe Andělín je nejen kytarový mág, ale i výborný zpěvák. Pacifik, jakoby zázrakem omládl a Tony Linhart dokonce přestal přemýšlet, do kterého parku bude chodit krmit holuby.