Ve všech směrech pozoruhodné malostranské seskupení PROHRÁLA V KARTÁCH má za sebou nechutně dlouhou historii. Za vším stojí básník, bývalý rebel, milovník Kostariky a samozřejmě skladatel hORÁČEK, kterému se v roce 1992 v důsledku příliš dlouhých pobytů ve zkušebně rozpadla v některých kruzích tehdy značně oblíbená punková skupina Stalinovy oběti. Opuštěnýlídr přemýšlel, co dál a o plánovaném novém orchestru se mu dařilo poměrně dlouho a úspěšně žvanit. Asi po půl roce společně s jistým Zavadilem (tehdy šatnářka v Rock Café, básník a žvanil, dnes elitní představitel nejmenovaného celostátního deníku) vymyslel název. Inspirace je už dnes značně nejasná, ale zřejmě to všechno mělo co do činění s jednou ohromující a dnes už nezvěstnou barmankou z Malé Strany.

Na tehdejších poměrně divokých akcích se střídavě objevovali mezi jinými i Pawluscha (vyhledávaný novoromantik a člen několika křesťanských kapel), tajemný obchodník Posel (o němž dodnes nikdo nic kloudného neví) a latentní satanista Člupek. Zhruba každý druhý večírek kolem páté hodiny ranní vznikla kapela a došlo i na pár zkoušek, ale zlom nastal teprve ve chvíli, kdy se za barem objevil Pavel Skala. I jeho sice večírky bavily, ale díky hudebním zkušenostem (Žentour, Etc., Nahlas, Marsyas) dokázal dát nakonec kapelu opravdu dohromady. První zkouška se spustila někdy v létě roku 1995 v Malostranské besedě. Díky obavám z nedochvilnosti většiny členů vznikla ostře sledovaná sázka o to, kdo bude na ranním srazu dřív. hORÁČEK i Skala to pochopili celkem stejně: první přišel v šest hodin večer o den dříve, druhý zaostal o dvě hodiny, ale podstatné je, že když je ráno našli členové Etc… získali neodbytný dojem, že „to bude opravdu drsný“.

A bylo: sestava se dávala dohromady hodně lopotně. Člupek i Posel s nadějnou partičkou zpočátku nechtěli vůbec nic mít. Na bicí hrál Skala, na kytaru bývalý člen skupiny Sto zvířat Jirka Tvrdík, basy se chápal Krtouš a klávesy obsadil pochopitelně Pawluscha. O texty a hudbu se staral hORÁČEK, který si zároveň uzurpoval i kytaru a mikrofon. Na textech si přisadil i Zavadil a své básně poskytli ještě Mirek Kos (měl v té době totiž nějaké pletky s filharmonií a tam si pochopitelně jako textař nic moc neužil) a známý pražský investigativec Jan Lacina. První koncert PVK odstartoval 26. února 1996, samozřejmě v Malostranské besedě. Od té doby se datuje dodnes trvající série pokoncertních večírků, jimž od svého pozdějšího nástupu do PVK kraluje vedle vedle nejrůznějších podivných figurek ukrajinský harmonikář, venkovan a realitní podivín Kučmaš (legendární je především dokola se opakující scéna, v jejímž rámci hraje Kučmaš na stole šéfovi Besedy a kmotrovi PVK Radostovi jeho oblíbenou píseň o jakési „ztichlé putyce, co je podle všeho Radostovým domovem“). Kmotrou PVK je samozřejmě na věčné časy i zmíněná barmanka Vóťa, u které vlastně všechno začalo a PVK má i svou tetu: už po prvním koncertu se jí stala zpěvačka Anna K., která po památné akci odvezla nemocného hORÁČKA k doktorovi. Cestou vychytrale využila jeho horečky a přinutila ho ke slibu, že napíše nějaké písničky, s jejichž pomocí udělá vycházející hvězda skvělou kariéru. hORÁČEK sice tento den navěky proklíná, protože prý dosud nezažil nic strašnějšího, než úkol psát texty v ženském rodě, ale efekt na straně Anna K. Bandu je nepochybný.

Následující měsíce byly ve znamení zásadních zvratů. Jako první z nového orchestru vypadl Krťouš: jednak nevydržel sérii večírků a jednak trávil stále víc a víc víkendů na chatě, což slušný člověk jednoduše nedělá. Potom zmizel Tvrdík (údajně odjel bruslit do USA – tuto neuvěřitelnou okolnost po čase potvrdili Sto zvířat, kteří tam na něj narazili na nějaké pláži). Do akce tedy logicky nastoupili Člupek a Posel, protože tam stejně patřili od začátku. PVK hrála podezřele často v Besedě a občas i někde jinde. Koncerty měly strhující atmosféru, ale za zásadní úspěch PVK té doby je třeba považovat skutečnost, že ve čtyři hodiny ráno tým dokázal na jednom motorkářském srazu svou nepokrytou veselostí roztancovat dva kompletně kožené drsňáky (ostatní tvrdě spali). Probudila se i novinářská místa: v anketě Rock a Popu získala PVK v roce 1996 ocenění od Ondřeje Bezra za objev roku a o rok později jim Veronika Handlířová nadělila cover verzi roku za to, že zdařile zprznili píseň Kousek mýho já, kterou pro jejich tetu napsal Bradley Stratton z kapely Cirkus Praha.

K další personální změně došlo v létě roku 1998. Po neshodách o významu Barrandovského mostu v evropském dopravním systému, skupinu promptně opustil Skala a nahradil ho klient úřadu práce, sezónní spoluhráč nejpravověrnějšího žijícího trampa české kotliny Honzy Vyčítala a nejsyrovější bubeník v zemi Vendelín O’Šváb (dále ještě třeba Tichá dohoda a mnohé jiné). Do kolektivu zapadl poměrně rychle a série zničujících koncertů mohla vesele pokračovat. K památným zážitkům této éry patří napřílad oblíbené malostranské půlnoční, které se spouštějí pravidelně od Štědrého dne roku 1998. Ani bujaré večírky ale nezabránily dalším změnám. V únoru roku 2000 se Člupek navzdory soustředěnému nátlaku svých spoluhráčů odmítl oholit i ostříhat a po návratu z „jižní smyčky“ ho na kytaristickém postu nahradil Kontra (Manželé, Spanish Fly,s). Je to člověk vyjímečný už tím, že ačkoli vlastní asi osm telefonních čísel, není nikdy k zastižení a přestože vlastní tří různoživelné dopravní prostředky, není nikdy nikde včas. Vskutku zajímavý přírodní úkaz. Pokoušel se sice nenápadně propašovat do PVK své neuspokojené triphopové ambice, ale poté co mu byl pod nevybíravým tlakem zbytku orchestru zredukován počet zvukových efektů ze 100 na jeden, zapadl do skupiny s lehkostí sobě vlastní. Ale mezi náma, je to ufon.

Ani s touto rošádou se situace pochopitelně nezklidnila. I v následujícím čase se PVK na pódiu občas dostávala na hranici nutnou k přežití. Během pár měsíců se v těchto divokých podmínkách usadil zvuk spolku do současné podoby. Co to je, je ovšem otázkou. Jedni tomu říkají pseudopunk, jiní používají raději termín veselý kavárenský punk, ale nikdo samozřejmě neví, co zmíněná podivná slovní spojení vlastně znamenají. Jisté je, PVK dnes nabízí spoustu energie, neslýchaně syrový zvuk, chytlavé melodie, mámivé kouzlo Horáčkova řevu a neodolatelný pohled na šest značně rozveselených chlapíků, bušících do nejrůznějších zvukových aparátů (především samozřejmě buben, basa, kytary, harmonika a klávesy). Nasazení na podiu a nadšení v publiku sice občas nadšeně kvitují někteří hudební recenzenti, ale nad geniem PVK se nakonec naplno rozněžnila až česká hudební akademie. Je to paradox, že nadšení projevili zrovna DJ Salava a jeho parta a navíc to není úplně přesné: ocenění totiž padlo jen na hORÁČKA a ještě skrz tetu PVK Annu K. Vypadalo to tak, že zpěvačka dostala v roce 2000 společně s autory Grammy za píseň Nebe. Text napsal samozřejmě hORÁČEK.

Ještě že tak: básník přestal po barech lamentovat, že mu nikdo nerozumí a vzal svou kapelu opravdu vážně. To znamená, že PVK začala regulérně zkoušet, ujal se jí manažer Ondřej Šturma a na jaře roku 2002 natočila u společnosti BM Music debutovou desku „Žádný čáry z nebe“. Poté se orchestr poprvé v historii vystavil realitě pravidelného koncertování a uprostřed něj, v létě roku 2002 nahradil Wendyho zatím největší žijící ufon, výtvarník a bubeník Matouš Řeřicha. Začíná se s přípravou nového alba. S různými náhrávadly se objíždějí různé chalupy. A kytaristu Kontru (dříve Spanish Fly’s, Manželé, Domácí kapela, nyní Richie’s Suxess) střídá čerstvý Márfi – z původní sestavy zůstávají jen vždy spolehlivý basista Posel a svérázný frontman Horáček)… a v listopadu 2005 najednou jako předzvěst albové novinky u EMI na značce Monitor vychází čtyřpísňové “ípíčko” PVK XXII – EP. Mezitím kapela několikrát koncertně vymetla celou republiku. Album JAKÝ TO BUDE ZA VODOU (EMI/Monitor)(viz Z tisku) spatřilo světlo světa v pondělí 13. března 2006 a bylo slavnostně za účasti mnoha hostů pokřtěno v pražském klubu Futurum ve středu 5. dubna! Mezitím už vyráží PROHRÁLA V KARTÁCH do všech koutů ČR coby host celosezónního monstr-turné Divokýho Billa po halách, stadionech, hradech apod. No, uvidíme…

Vloženo: 24.12.2014, martin