Jako pár chromejch koní Blues

Sednu si na taburet z lýčí
a ty na postel z nehorázné něhy,
a to spojení nás zničí,
tvá tvář je víc než boží
v týhle chvíli, která nemá břehy,
a v tom strachu, kdo koho dřív složí,
jak ten pár chromejch koní.

Tak marnejch jako záře svící
na pláň rozdupanou těmi,
co se milujou jak býci,
když se v osudovým třesku
řítí touhle věčnou zemí
stáda rozpálenejch mezků,
nejen pár chromejch koní.

Těch, co se věčně choulí k sobě,
a viní kdekoho z tý zimy,
kdy je v posteli jak v hrobě,
kdy ti nevinní se vzbouří
a ti vinní ti se vzbouří s nimi,
že se udí v jednom kouři,
jak ten pár chromejch koní.

Co polední mu zvoní, když by spal,
jenom dál, jen dál, jen dál, jen dál.

Tak mi podej láhev piva,
která jediná tu zbyla,
která jediná tu zpívá,
jen se zvedej, ty mý mládě,
jsme teď první, v tom je síla,
a taky předposlední v řadě,
po nás pár chromejch koní.

Ti se belhají k svý mezi,
která byla a už není,
a ta ženská z nich je březí,
a nás v kleštích drží sázka,
při zemi to hřmění
a při životě láska,
jak ten pár chromejch koní.

Co polední mu zvoní, když by spal,
jenom dál, jen dál, jen dál, jen dál.